Ibelieve | Úvod

      V puse mám železitou chuť krve, asi mi zase roztrhl ret. Dal mi takovou facku! Všechno mě bolí, hlavu mám jako střep. Cítím každé žebro, břicho bolí tak, že se nemohu ani narovnat. Do toho ta šílená zima... Ten hajzl mi vzal deku, betonová podlaha mě určitě nezahřeje. Ale ze všeho nejhorší je ta neustálá tma, nemám ponětí o tom, jestli je den, nebo noc.

     Ztrácím pojem o realitě. Jsem v noční můře ze které se nemohu probudit. Jak jsem tady dlouho? Nevím, netuším! Zkoušela jsem si dělat zářezy do zdi, ale v neustálé tmě nevím, kolik uběhlo dnů a nocí, je to nekonečné. Ležím zkroucená na zemi, spoutaná zápěstí, která jsou plná modřin, strupů a jizev z toho, jak mě váže jako zvíře. Už ani nebolí, jen se nesmím vzpírat. Pálí mě na plicích, už delší dobu. Myslím že jsem nastydla z toho, jak je mi stále zima. Deku mi vzal poté, co jsem se na něj špatně podívala. Vodu a něco teplého do žaludku dostávám jen za odměnu.

     Přestávám mít sílu mu vzdorovat, jsem na pokraji sil...

      Slyším zvuk zámku a skřípání dveří. Rozsvěcují se velké zářivky. Chvilku mžourám, oči si zvykají na velký přísun světla. Je mi zle. Zle z toho, že je zase tady. Ještě se mi nezahojily rány a on opět přišel. Choulím se v rohu, schovávám si hlavu, jako malé dítě, které si přeje být neviditelné. Jeho kroky se blíží, pomalu, líně. Budu zvracet. Cítím, jak se mi motá hlava ze strachu a chci umřít. Nebo se probudit z té nekonečné noční můry.

     "Miláčku, tvůj manžel je tady! Nesu ti něco dobrého, oblečení, prášky na bolest. Ale jen když na mě budeš hodná, znáš pravidla. Včera jsi zlobila, ale já jsem ti to odpustil. Dám ti další šanci." Jeho hlas se blíží, zní tak arogantně, ten člověk je totální magor. Má prášky na bolest a jídlo, musím být poslušná. Ale co to pro mě znamená? Povoluji sevření kolen, zvedám hlavu a vidím jeho vítězný úsměv."Jak jsi se dnes měla, ženo? Mě se po tobě tak stýskalo. Včera jsi mě rozzlobila, budeš dnes hodná?"

     Snažím se polknout. Jde to stěží, v puse mám sucho. Napila jsem se naposledy když tady byl, asi uběhl den. Ovšem jestli mluví pravdu. Já mám den když přijde a rozsvítí tady. Jinak je noc. Ale jsem tady sama. Bez něj... Žádný strach... Mám ráda tmu, nesnáším den. Odkašlu si. "Budu hodná, muži. Také jsem se na tebe moc těšila, chyběl jsi mi a udělám vše, abys byl spokojený." Slova se ze mě hrnou, ale je to jen pud sebezáchovy. Nemluvím pravdu, příčí se mi v žaludku každé slovo, které vychází z mých úst.

     Jsou to přesně ta slova, která chce slyšet, jeho úsměv graduje, potěšila jsem ho. Odemyká mou celu a přistupuje blíž. Chtěla bych mít sílu, chtěla bych být stokilový chlap a zakroutit mu krkem! Natahuje ruku, já instinktivně uhýbám, mám strach že mě uhodí. Jen kroutí hlavu a nesouhlasně pomlaskává. Odendává mi pramen vlasů a dává jej za ucho. "Vypadáš strašně, drahá. Dáš se dohromady, nechci se tě štítit, a pak uvidíme, co uděláš abych byl spokojený. Možná bude odměna." Podává mi čisté oblečení. Otáčím se k němu zády, po tváři mi stéká slza, tajně, potichoučku, aby mě neviděl a neslyšel, jak pláču. Sundavám si špinavé triko. Co budu muset udělat,aby mi dal najíst a hlavně ty prášky?

     Konečně je tma, je pryč, mám nasycené břicho, prášky začínají působit a já usínám.

     Budí mě zámek dveří. Světlo se rozsvěcuje, slyším rychlé, nepravidelné kroky. Něco nese. Doléhá ke mě něčí hlas, nic neříká, jen s nim zápasí. Už je u mé cely, vláčí po zemi tělo, spoutané, s pytlem na hlavě. Zmítá se, ale nic s ním nezmůže. Odemyká celu vedle té mé, tělo tam strká, ruce váže k lavici, přesně tak, jak jsou svázané ty mé. Sundává pytel z hlavy a vyndává jí roubík z úst. Je to žena! Proboha, další žena! Je vyděšená, kope nohama kolem sebe, snaží se bojovat, tak jako dřív já, nadává. On stále mlčí, je zadýchaný, zamyká dveře. Po mě jen letmo hodí pohledem, zírám na něj vyvaleně, napadá mě, že má náhradu. Třeba mě pustí. Nebo snad zabije, hlavně že mi dá už pokoj. Hnusí se mi mé myšlenkové pochody, stalo se ze mě zvíře. Kouknu se na ní, už se zklidňuje, dýchá strašně rychle otáčí se na mě. "Evo, proboha Evo." Nechápavě na ní civím, zná mé jméno!

     Kdo je to?!!!