10. kapitola

     Cestou domů přemýšlím o slovech těch dvou slepic, mám se na to zeptat Daniela? Proč by nikdo takhle utíkal? Vůbec se mi nezdá, že Daniel je člověk, který by takhle ublížil ženě. Spíš bych se přikláněla k tomu, že ta ztracená tajemná Eva svůj příběh přikrášlila a Daniela si přivlastnila, aby byla zajímavá. Jinak mi to hlava nebere. 

     Večer se neúprosně blíží, musím se připravit. Zapomínám na Evu a snažím se soustředit jen na Daniela. Ne že by mě prohlídka města nelákala, ale představa, že s ním strávím celý večer... Bezkonkurenční... Vzrušující... Osprchovat se, umýt vlasy, rychle vyfénovat, na makeupu si dávám záležet víc než je potřeba. Zahalená v županu stojím v ložnici před skříní a tupě do ní zírám. Přehrabuji se hromadou triček, žádné mi není dost dobré. Začínám pomalu propadat zoufalství. Nakonec vyhrává bílé tričko s roláčkem, k němu perfektně pasují upnuté tmavomodré džíny, mikinu si ledabyle přehodím kolem krku. Přesouvám se do předsíně k botníku, situace z ložnice se opakuje. Botky na klínku? Sandále? Najednou se chodbu rozezní zvuk zvonku, takže rychle popadnu obyčejné bílé plátěné tenisky a hrnu se ke dveřím.
"Ano?" Ozývám se do sluchátka.
"Tak pojď honem, tvůj průvodce čeká." Je to Daniel.

     Sjíždím výtahem, srdce až v krku. Na parkovišti stojí neuvěřitelně nablýskané černé sportovní auto "Jaguár XKR-S". Takové auto mají milionáři nebo celebrity. Ovšem o tohohle mazlíka stojí opřený Daniel, jednu ruku v kapse, druhou hravě poklepává na střechu auta. Je sportovně oblečený, sexy rozcuch, úsměv od ucha k uchu. Může existovat někdo TAK sexy?! 
"Ahoj, Viky."
"Ahoj sportovče," vydechnu užasle, ,,ani mě nepřekvapuje, žes přijel tímhle," rýpnu si a pomalým krokem se blížím k Danielovi.
"To víš, to je můj mazlíček, pak tě svezu, pokud budeš chtít."
     Kluci a jejich hračky, pomyslím si pro sebe a nenápadně se ušklíbnu. 
"Víš, kam mě vezmeš nebo se budeme jen tak procházet." Snažím se navázat řeč.
"Půjdeme projít historickou část města, má své kouzlo, pak půjdeme na večeři k Italovi. Nestačil jsem si totiž nevšimnout, že piješ, jíš a oblékáš si vše, co souvisí s Itálii. Ukážu ti, kam chodím cvičit, mohli bychom jít někdy spolu, co říkáš?" Snažím se něco namítnout, ale on nemilosrdně pokračuje. ,,Ukážu ti kino, bary, prostě vše, co k životu tady potřebuješ." V tu chvíli se na moment odmlčí a zkoumavě si mě prohlíží. ,,A kam spolu v nejbližší době půjdeme," dodává nakonec.
"Danieli, jen chci abys věděl, že si vážím všeho co děláš, nechci abys měl kvůli mně nějaké nepříjemnosti v podobě klepů u kávy, které jsem dnes měla tu čest nechtíc vyslechnout," přiznávám.
"Viktorie, drby byly, jsou a budou. Nevšímej si jich, když budeš chtít, na cokoli ti odpovím. Jsem rád, že jsem tě poznal. Jsi taková... Uvolněná, přímá... Veselá... Víš, potřebuji tvojí společnost."
Jdeme po pobřeží, slunce je nízko nad obzorem, začínají se tvořit červánky. Slabý vánek mi čechrá vlasy a rozprostírá kolem nás Danielovo vůni. Přemýšlím o jeho slovech. Potřebuje moji společnost?  
,,Dokonce mi vaříš i kafe, když vidíš, že nemám svůj den," pokračuje s úsměvem. ,,Neřeš to, kdo ví co bude v pondělí. Pomůžu ti, pamatuj, kryji ti záda," spiklenecky na mě mrkne. ,,Chceš tedy něco vědět?" Zastavujeme, Daniel čeká na odpověď.
"Kdepak Danieli, trochu tě znám a chci tě sama poznávat i dál," omotávám se mu kolem ruky, pokračujeme v cestě.

     Došli jsme až na most, Daniel vytahuje z kapsy peněženku.
"Tohle je most, ze kterého se do vody hází mince s přáním. Řekneš si přání pro sebe, stoupneš si zády k zábradlí a tu minci hodíš za sebe. Také je to most zamilovaných, Viky." Upřeně se na mě dívá, něžně mi hladí dlaň. Krásně hřeje. ,,Když se na něm dva lidé políbí, zůstanou spolu až do smrti."
     S očima ponořenýma do těch mých beze slova hází minci za sebe. 
"Teď ty," podává mi další.
"Nevím co si přát," přiznávám, ale nabízenou minci beru do ruky.
"Cokoliv, určitě je tady něco... nebo někdo... co by jsi si přála?"
"Dobře." Souhlasím s jeho hrou.
Otočím se, zavírám oči, dlouho si odříkávám své přání. Přeji si jen, aby byl můj život méně komplikovaný. Házím minci, ale než stačím oči otevřít, Daniel se ke mně tiskne a začíná mě líbat.
     Nečekám to, jeho polibek je tak naléhavý, tak horký. Pevně mě objímá svými pažemi, líbá mě dlouze, vášnivě. Nebráním se. Začínám mu polibek opětovat. Je to tak magické, kolena mě zrazují, v břiše mi poletuje snad milion motýlů, hlava se mi motá a já lítám v oblacích s Danielem Blackem. Nic kolem nás neexistuje. Jeho jazyk hledá ten můj a společně pak začínají tančit divoký tanec. Jsem až příliš vzrušená a ponořená do nás dvou, nepodaří se mi zadržet sten. On odpovídá také zasténáním, cítím jeho vzrušení na svém břiše a to je to, co mě v tu chvíli vrací do reality. Odstrčím ho, Daniel zavrávorá, je stejně oblouzněný jako já.
"No... Danieli... Co to... Co...," koktám, tváře mi hoří, rty napuchlé.
"Viky promiň, já... Nevím, co to do mě vjelo, ale ty si tam stála se zavřenýma očima a já si přál, aby tvé přání souviselo se mnou. Tak moc jsem si to přál. Políbil jsem tě, abych tě neztratil. Prostě jsem se nechal strhnout. Nelituji toho, bylo to nádherné... Promiň," omlouvá se znovu.
     Dávám se dohromady, zkouším opět dýchat. Zmateně a trochu vyděšeně se na něj podívám.
"Jdeme z toho mostu pryč, už teď vím, že přání neplní." Vydávám se směrem k parku, on mě pomalu tiše následuje.
"Pojď sem, Danieli, nejsme přece malí," čekám, až dojde ke mě. ,,Zapomeneme na to, přece si nezkazíme večer. Mám docela hlad, jdeme k tomu Italovi? Jo a líbáš vážně skvěle!" Snažím se odlehčit situaci, lehce se zasměju. Všímám si, že se Danielovi ulevilo, nabízí mi svou dlaň, tu já vděčně přijímám. Srovnává svůj krok s mým. Pohroma zažehnána!