11. kapitola

     "U Itala" je narváno, ale my máme rezervovaný stůl, takže není problém. Sedíme u stolu pro dva v příjemném zákoutí restaurace, na zdech visí italské vlajky a obrázky spojené s touto zemí. Stůl je zahalený do červenobílého kostkovaného ubrusu, v jehož středu stojí v ručně malované váze malá kytice uvázaná z bílých květů.
     K polibku se již nevracíme, číšník přináší víno, samozřejmě Lambrusko, pro Daniela jen vodu, chce ještě řídit. K jídlu si objednávám svou oblíbenou pizzu se salámem, sýrem, nivou, mořskými plody, bazalkou a ananasem, tak jako vždy. Číšník mě již zná, tak se nad tím nepozastavuje.
Daniel však oněmí, jen na mě zírá nevěřícným pohledem ve stylu "to si děláš srandu?" Ten pohled mě rozesměje, atmosféra se dokonale uvolňuje. Daniel si neodpustí poznámku, opírá se lokty o stůl, bradu si podepírá dlaněmi. ,,Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, Viktorie Lewissová." Jen pokrčím rameny, posílám mu vzdušný polibek.
     Chvilku mlčky sedíme, až se mě zeptá.
"Proč Itálie?"
"Slunce, moře, pláž, noční život, móda, památky...Nejvíc mě ale baví ta rána," odkládám vidličku, pohodlně se opřu a zasním se, ,,když si přivstanu a pozoruji východ slunce. Když se první sluneční paprsky dotknou hladiny moře, třpytí se jak diamant. To je prostě nádhera. Běhám bosá po pláži, vlny mi omývají nohy. Rackové létají nad hlavou. Nikdy by mě nenapadlo, že nebe může mít tolik barev." Na chvíli se odmlčím, zavírám oči a vzpomínám na jedno takové ráno.
,,Jo a miluji italskou zmrzlinu a víno," zasměji se, snažím se trošku odlehčit situaci, protože Daniel na mě kouká tak zaujatě, upřeně. Rty mírně pootevřené, v očích vidím cosi tak něžného, láskyplného... Najednou mě chytá za ruku, ani neprotestuji. Usmíváme se na sebe jako dva lidé, kteří mají spoustu společného. A možná by mohli mít ještě víc, napadne mě mimochodem...
"Chtěl bych se tam s tebou někdy podívat, Jahůdko. Nádherně se to poslouchá." 
"Slibuji, že tě tam jednou vezmu, Danieli," dávám mu závazný slib a pohladím ho po hřbetu ruky. Pokračujeme v jídle, Daniel mě pobaveně pozoruje a nevěřícně kroutí hlavou.
"Teda Viky, to nevypadá vůbec vábně. Ani si nedovedu, možná ani nechci, představit, jak to chutná..."
,,Absolutně nevadí, že to nevypadá vábně, chutná báječně, to mi věř. Mísí se tam všechny chutě, které mám ráda, víš? V Itálii nám říkal jeden kuchař, že správná pizza má obsahovat vše, co má člověk rád, tak to tak dělám," vysvětluji a labužnicky si vychutnávám další sousto.

"Schválně, zkus to. No neboj se a přestaň se tak šklebit!" Podávám mu malý trojúhelníček. Daniel si ho s nedůvěrou ode mě bere, zavírá oči a pomalu se zakousne. "Hmm, je to vážně dobré," musí nakonec uznat. Jde vidět, že se mu ulevilo.
"Tak vidíš, ty si můžeš příště vymyslet svoje vlastní ingredience, které máš rád. Uvidíš, že už nikdy nebudeš chtít jinak!" Přesvědčuji ho. Daniel suouhlasně přikyvuje, svou suverénnost má zpět.
"Proč odcházíš z realitky?" Pokládá mi nečekanou otázku.
"Proč se ptáš?" Zvedám k němu překvapeně oči.
"No, pracovala jsi tam tři roky a najednou utíkáš. Jen jsem nad tím přemýšlel, prostě mě to zajímá."
"Pracovala jsem tam pět let, pro upřesnění. Poslední tři roky jsem chodila se šéfem, ale teď jsme se rozešli. Není dobrý dělat s někým, s kým jsi byl a už nejsi. To prostě nedělá dobrotu." Odpovídám stručně. Nemusí ho přece zajímat, že mě Aron podváděl. Co by si o mě Daniel pomyslel? Třeba že se mnou něco není v pořádku, že jsem mu nestačila, nevím... Proč muži podvádějí ženy? A dokáže jeden chlap o tom druhém říct, že je prasák, když to dělá? Stydím se jít s celou pravdou ven. 
     Asi mu to nepřipadá jako dostačující důvod, ale dál se nevyptává. Určitě musel poznat, že je mi toto téma nepříjemné.

     Přichází číšník, platíme. Odnáší prázdné talíře, my ještě mlčky dopíjíme.
"Teď přijde ta slíbená projížďka mým autem, Viky. Chci ti ukázat místo, na které jsem chodil už jako malý kluk, když jsem prázdniny trávil u strýce. Uvidíš osvícené celé město, nad ním nebe plné hvězd. Je to pohádka. Koupím nám něco sladkého a užijeme si to, chceš?" Daniel to říká tak nadšeně, že za žádných okolností nemohu říct ne.
"Ale je to tvé místo, riskneš to a prozradíš mi ho?"
"To víš že jo, máš mou plnou důvěru." Daniel se moc těší, vypadá jako malý kluk, který mi chce ukázat svou schovku.
     Venku už je tma, je pozdě večer. Vzduch voní růžemi, v okolí restaurace je plno růžových keřů. Zhluboka se nadechnu, je mi báječně. Příjemně teplý vánek nám čechrá vlasy a hladí nahou kůži na rukách. Mimoděk zakláním hlavu. Hvězdy tady ve městě nejsou skoro vidět.
     Daniel odemyká svůj Jaguár, to auto se k němu opravdu hodí. Tak nějak o něm vypovídá, jaký je to silný muž, plný energie, autority, dominance. Otevírá mi dveře, u toho udělá legrační pukrle. S noblesou auto oběhne a ve vteřině sedí za volantem. Rychle se rozjíždí, ten tlak mě zatlačí hluboko do sedačky, polekaně vyjeknu, ale líbí se mi to. Křečovitě se držím madla u dveří, toho si Daniel po chvilce všímá a okamžitě zpomaluje.
"Promiň, Viky, neuvědomil jsem si to, málokdy někoho vozím." Omluvně na mě mrká a plácá mě po stehně.
"To je v pohodě, vlastně jsem dlouho nejela jinak než taxíkem na zadním sedadle." 
     Jedeme asi dvacet minut, když Daniel náhle uhýbá z hlavní cesty. Chviličku se kodrcáme nerovným terénem, když najednou před sebou spatřím tu úžasnou podívanou, kterou mi Daniel sliboval. Nelhal ani v nejmenším. Stojíme na úpatí skály, která se tyčí nad městem. Pod námi je osvícené celé město, září všemi různými barvami. Nad ním se třpytí snad milion nádherných žhnoucích hvězd. Opírám se o otevřené dveře auta a nevím, kam dřív s očima. Daniel se místo na tu nádheru kouká na mě.
"Teda Danieli," vydechnu užasle, ,,ty umíš udělat dojem na holku."
Daniel se usmívá, podává mi ruku a vede na lavičku, která stojí opodál pod jediným obrovským dubem. Sedáme si, tady nahoře fouká studenější vítr, takže Daniel sundavá svojí mikinu a s úplnou samozřejmostí mi ji hází přes ramena. Ruce ze mě už ale nesundá, objímá mě. Tulím se k němu, hlavu pokládám na jeho hruď a vnímám, jak klidně dýchá. Vnímám jeho vůni, která je tady, na konci světa, ještě intenzivnější.
     Tiše se díváme na obzor v dokonalém souznění. 

     "Líbíš se mi, Viktorie. Strašně se mi líbíš. Líbíš se mi vlastně od první chvíle, co jsem tě uviděl stát u toho výtahu. A když jsi mi pak spadla do náruče, řekl jsem si, že je to snad osud."