12. kapitola

     Daniel se na mě upřeně dívá, v očích očekávání, co jeho vyznání řeknu. Překvapil mě, naprosto mi vzal dech. I slova. Mlčky sleduju hvězdy a v hlavě si uspořádávám myšlenky. 
"Danieli," nadechuji se, ,,v restauraci jsem ti přece vysvětlovala, proč odcházím z práce. Takové osobní vztahy tam podle mě nepatří. Vlastně ani nevím, jak to se mnou všechno dopadne. Známe se krátce, navíc se pořád vzpamatovávám z rozchodu."
,,Já vím, ale...," Daniel se mě snaží přerušit.
,,Prosím, nech mě mluvit. Popravdě, musím přiznat, že se mi taky strašně moc líbíš, ale ještě víc se mi líbí to přátelství, které mezi námi vzniká. Zpočátku jsem z tebe byla strašně nervózní. Tak jako ty na mě nikdy nikdo nekoukal. Ale teď, když už tě trochu znám, jsem přirozená, šťastná. Buď můj přítel, prosím , to ti musí na začátek stačit."
Daniela má slova nejspíš trochu raní, možná mě nechápe, ale nechává to být, nekomentuje to. Jen se na mě usměje tím svým zářivým úsměvem, přitiskne mě k sobě ještě pevněji a políbí do vlasů.
     Začíná být opravdu chladno, jedeme domů. V autě celou cestu jen mlčíme, vrtá mi hlavou, jestli jsem si to u Daniela nepokazila, jestli jsem mu třeba nedávala falešné naděje. Nerada bych ho jako přítele ztratila, musím si dávat větší pozor. 

     U mého domu zastavujeme, Daniel hbitě vyskakuje z auta, obchází jej a otevírá mi dveře. Tohle už moc mužů nedělá, příjemně mě to překvapí. Podávám mu ruku a on mi pomáhá vystoupit. U vchodu pouští mou ruku, kterou až doteď nejistě svíral, abych mohla odemknout. Naposledy se k němu otáčím čelem, nadechuji se, abych mu popřála dobrou noc a poděkovala, když v tom mě najednou prudce obejme a přitlačí ke zdi. Začíná mě vášnivě líbat, ihned se mi podlamují kolena a vše kolem se začíná točit. Cítím Danielovo vůni, svěží, mužskou. Rukama mu vjíždím do vlasů. Líbá mě tak krásně, něžně, ale zároveň žhavě, jeho jazyk tančí s tím mým. V břiše mi poletuje hejno motýlů, čas se opět zastavuje. Jeho polibek je omamný, uniká mi sten, on to hned zpozoruje a zasténá také. A právě tohle na mě působí jako spouštěč, přitisknu se k němu co nejtěsněji, až cítím na břiše jeho vzrušení. Najednou mě ale přestává líbat, pouští mě a nechává mě tam stát naprosto bez podpory, omámenou, slabou a vzrušenou. Oba rychle oddechujeme, nevědomky si prsty přejíždím po rtech.
"Danieli, co to zase mělo znamenat?" Dostávám nakonec se sebe.
"To já jen abys měla o čem v noci přemýšlet, Jahůdko. Neznamená, že když máš jednu špatnou zkušenost, zklameš se zase. Nehodlám to tak nechat.

Teď už ne."
Nespokojeně krčím nos, Daniel ke mě znovu přistupuje, dvěmy prsty obkreslí křivku mé tváře, zavírám oči. Něžně mě políbí na špičku nosu.
"Jak mám být v klidu, když na mě děláš to s tím nosíkem, hm?" A pak se prostě otočí a odchází. U auta na mě přecejen ještě houkne.
"Dobrou noc a sladké sny, Viktorie."
     V posteli pak ještě dlouho přemýšlím o dni stráveném s Danielem. Dvakrát mě políbil, hajzlík jeden. Nevím, co si o něm mám myslet, jak se k němu chovat. Jak to asi bylo s Evou?

     Ráno zvoní budík, neochotně otevírám oči. Cítím se, jako bych spala sotva hodinu. A také tak vypadám, jak posléze zjišťuji u zrcadla. A to mám dnes velmi těžký den, bude focení reklamy a ke všemu ještě musím čelit Danielovi. Proč musí být vše tak komplikované? Já si to asi přivolávám sama, to je jasné. Hlavně nechápu, proč zrovna já? Co na mě vidí? Proč mu není zatěžko vynaložit tak velké úsilí na tom, abych se mu podvolila?Vždyť může mít jakoukoli ženskou v jeho okolí. Je tak atraktivní, mocný, teď už vím, že i milý, zábavný, přátelský, tak proč to všechno kazí a tlačí tolik na pilu? Pořád mi vrtá hlavou ta Eva, proč utekla, nedala ani výpověď, nikdo o ní nic neví, neslyšel o ní, nechápu, to. Daniel mi sice nabízel, že mi jakoukoliv otázku zodpoví, ale chci to vůbec vědět? Chci znát pravdu? Tolik otázek visí nad naším vztahem...
     Dost přemýšlení, musím se začít připravovat. Budeme fotit na hřišti, takže sahám po svých oblíbených šedých sportovních kalhotách, k nim volím růžovou mikinu s kapucí, vlasy stáhnu do culíku. Jdu na to!
     Před budovou reklamky mě vyzvedává Daniel svým vozem. Dorazím tam sice na čas, Danielovo auto již stojí zaparkované před vchodem, ale on nikde. Asi se zastavil ještě v práci, nevadí, alespoň zatím zavolám mamce. Potřebuji si s ní domluvit zkoušku mých šatů a podrobnosti na tu sobotní přehlídku. Vytáčím její číslo, netrvá dlouho a telefon zvedá.
"Ahoj miláčku, čekala jsem, kdy se konečně ozveš. Dona říkala, že máš teď hodně práce, tak jsem nevolala první, abych tě nerušila. Ráda tě slyším, jak se máš?"
"Ahoj mamčo, ty máš taky asi fofry, jen se chci domluvit na pátek, prý máš pro mě šaty? Strašně moc se těším! Co jsi mi vymyslela? V kolik mám k tobě přijít? Dáme si kávu a trochu poklábosíme, co říkáš?" Chrlím jednu otázku za druhou.
"No tak přijď hned po práci, mám ty šaty tady v salonu. Jen koukneme na délku, vychytáme podrobnosti. Budeš nádherná, slibuju. Mám tady k nim i pár bot, kabelky, šperky... No, vybereš si sama, co se ti bude hodit a líbit."
"Dobře mami, tak kolem páté se stavím. Jak pokračují přípravy, máš už hotovo?"
"Ale ano, jen šaty upravuji na modelkách, znáš to. Nechtěla jsem žádné vyzáblice, mám krásné modelky, tak jde práce sama. Jak ti je zlatíčko, co Aron?" Zavrtává mamka kudličku kamsi k srdci, kde mě v tu chvíli nepříjemně píchne.
"Mami, teď ne, prosím. Jsem v pořádku, ale nechci o něm mluvit. Vše ti povím v pátek, souhlasíš?" Přivírám oči a doufám, že se nebude dál vyptávat.
"To víš že ano, zlatíčko, jen mám starost, pochop."
"Neměj, musím končit. Zatím pa, mám tě ráda!"

     Moje maminka se jmenuje Sarah Lewissová, vystudovala oděvní školu a živí se jako módní návrhářka. Nejprve pracovala pro jiného návrháře, ale později se osamostatnila a teď podniká. Je velmi úspěšná, její talent po ní zdědila Dona, takže pracují spolu a moc je to baví. Trochu jim závidím, ale já takové vlohy nemám, asi jsem po otci. Rodiče jsou rozvedení, otec, Bob Lewiss, bydlí asi 100 kilometrů od nás, je pojišťovací agent, občas si zavoláme. Jako děti jsme za ním jezdily na prázdniny, ale už se nestýkáme pravidelně. On má svou rodinu, malé dítě. Finančně nám kdysi pomáhal, platil nám školy, i když to maminka nepotřebovala, ale on byl rád, že může alespoň něco udělat.