Ibelieve | 13. kapitola

     Tak kde ten Daniel je? Znuděně kopnu do kamínku na chodníku a sleduji, kam až se dokodrcá. Zvedám hlavu, naproti přes silnici je malé bistro, koupím si kávu, napadá mě. Už se chystám vyrazit, když v tom si všímám, že stejný nápad měl i ON. Vychází z bistra se dvěma kelímky, voní na dálku... V sáčku nese ještě koláčky a bagety. Má na sobě také sportovní oblečení. Černé teplákové kalhoty, modrou mikinu s kapuci, bílé tenisky a na hlavě kšiltovku. Páni, ale ta mu sluší. Dodává těm jeho nádherným modrým očím takový hluboký pohled...
     Nedívá se na mě, snaží se vystihnout moment, kdy nepojede žádné auto a on by mohl bezpečně přejít. Je už kousíček ode mě, když si mě všímá. Zírám na něj absolutně paralyzovaná, honí se mi v hlavě myšlenky, co všechno by se s tímhle vzorem mužské krásy dalo dělat.
"Bré jitro," usmívá se na mě.
"Dobré," odpovídám vyrušená z myšlenek. Daniel odemyká auto, oba nasedáme, pokládá mi na klín naše občerstvení.
"Dej si, určitě jsi nesnídala," hádá správně.
"Díky moc, vlastně jsem měla podobný nápad, ale předběhl jsi mě." Přiznávám a culím se na něj jako puberťačka. Koláčky byly asi přímo vytažené z pece, hřejí mě do dlaní. 

     Cestou na hřiště už nemluvíme, oba jíme a popijeme karamelovou kávu. Zanedlouho zastavujeme na parkovišti poblíž hřiště, pár lidí z práce na nás už čeká. Fotograf, vizážistka, pár modelů, asistenti, prostě kompletní tým připravený na další pracovní den. Musí na mě vidět mou nervozitu. Zhluboka se nadechnu.
"Bude to dobrý, neboj, kryji ti záda, pamatuješ?" Podpoří mě a cvrkne do nosu. Ty jeho oči... A rty...
"Ano, já vím, tak jdeme na to? V jednu přijede David, do té doby musíme mít vše ostatní hotové."
     Vystupujeme, se všemi se zdravíme. Hřiště se během pár minut proměnuje na mraveniště. Všichni fungují tak, jak jsou zvyklí. Jeden model běží po dráze, druhý o kus dál skáče přes překážky, třetí se co nejefektivněji snaží doskočit do písku, další hází oštěpem, jiný zase diskem... Pomocní fotografové se snaží zachytit opravdu každou sportovní disciplínu včetně emocí. Radost z výhry, zklamání z prohry, bolest, úlevu, vyčerpání. Všichni ale mají něco společného. Boty Quick. Každý model má jinou barvu, reklama by mohla být opravdu hravá a příjemná pro oko.
     Fotograf mi vždy ukáže fotky, které nafotil, má každého modela několikrát z různých úhlů a pozic.
"Později si k tomu sedneme a vybereme ty nejlepší," ujišťuje mě, když vidí, jak se tvářim na to obrovské množství fotek. To nejhorší nás teprve čeká, uvědomím si. Tohle všichni jsou profesionálové, ale za chvíli přijde David, který určitě nebude umět udělat žádnou pózu na fotografa. To bude trvat věky, to budou nervy.
     "Půjdeme se najíst lidi! V půl jedné sraz tady, počkáme na pana Davida Rýda, ano? Zatím děkujeme, byli jste úžasní!" Daniel ohlašuje pauzu a odpovědí mu je nadšený potlesk. Obdivně ho sleduji, je vážně skvělý, profesionální. Za celý den mi ani jednou nepřipomněl ten včerejší polibek, vlastně dva, trošku mi to vrtá hlavou. Dnes jsme zase jen kolegové, nic víc. Při té myšlence se zamračím. Jenže na druhou stránku, tohle po něm přece chci, nebo ne?
     Náš tým už se rozpouští, já sklízím ještě nějaké rekvizity, Daniel mi ťukne do ramene, leknu se a uskakuji, neslyšela jsem ho přicházet. Směje se, moje reakce mu přijde komická, já nasupeně krčím nos a špulím rty.
"Ty se mě bojíš?" Ptá se ještě bublající smíchem.
"Se nediv, raději udržuji odstup před návalem polibků." Neubráním se rýpnutí, ale on se stejně směje a dokonce možná ještě víc než předtím.
"Ha, ha," zlobím se.
"Ale jdi ty, nebudu tě už líbat, přísahám. Brouka do hlavy jsem ti už stejně nasadil, to, jak líbám, už víš, takže teď je to na tobě. Můžu zůstat pouhý přítel, nebo..." Odmlčí se a zaboří do mě svůj pohled, olízne si rty a já samozřejmě cítím známé chvění v podbřišku. ,,Nebo budu něco víc, Viky. Políbím tě, až sama přijdeš, a budeš to po mě chtít, to slibuji!" Pronese slavnostně a na důkaz pravdivosti svých slov olízne dva prsty a zdvihne je do výšky.
,,Něco pro tebe mám, Viktorie. Odpoledne bude horko, mám pro tebe také kšiltovku. Je růžová, což je náhoda, hodí se ti k mikině podívej." Daniel mi podává kšiltovku, tón hlasu změnil během sekundy z temně vzrušujícího na přátelský. Já ale stále vstřebávám jeho slova, mlčky beru kšiltovku, dávám si ji na hlavu, vytahuji culík.
"Jsi krásná. Dokonalá." Spokojeně mlaskne.
"Hele, nech si toho, já stejně nepřijdu, Danieli. To tě ujišťuji. Nebudu tě prosit. Jo a za tu kšiltovku dík, ale teď už pojď, musíme jíst, mám hlad."
Daniel se ušklíbne, ,,přijdeš, uvidíš."

     K obědu si dáváme hranolky s kuřecím masem, bavíme se o Davidovi a o práci, která nás ještě čeká. Na stadion přijíždíme dřív, ještě tam nikdo není, probíráme detaily focení. Někdo mi zakrývá oči, je mi jasné že to jsou ruce Davida. Otáčím se a on už otvírá náruč, do které ihned naběhnu. "Ahoj miláčku," oslovuje mě něžně.
"Ahoj sportovče, jsi tu brzo."
"Jojo, byl jsem ráno běhat, vysprchoval se, naobědval a tak nějak jsem měl plno času, tak ho alespoň věnuju tobě. Na té večeři to bylo skvělé, musíme to zopakovat."
     David mě bere kolem ramen a vede k lavičce, kam si sedáme. Po očku si všimám Daniela, ten nás ostražitě pozoruje. Najednou si uvědomuji, že jsem je ještě ani nepředstavila. David má umění v tom, že kde se objeví, tam je ho plno. Okamžitě se stává středem pozornosti a na to pan Black asi není zvyklý. Vyskakuji rychle z lavičky. David nechápavě kouká, jen na něj mrknu a běžím k Danielovi, chytám ho za ruku a vedu zpět k Davidovi. 
"Danieli, omlouvám se, tohle je můj dlouholetý přítel David. Byl ochotný dnes sem přijít, ačkoli reklamu, jak víme, moc neuznává. Davide, tohle je Daniel, můj -možná- budoucí šéf. Nyní kolega a přítel, který mi pomáhá s touto reklamou."
     Snažím se je představit tak, aby se ani jeden z nich necítil odstrčený.
     Zdraví se navzájem, podají si ruce a okamžitě si začnou tykat. To mě uklidní, i když je první pohled stále vidět, že jsou to dva kohouti na bojišti. Vzápětí přijíždí Davidovo agent, Daniel mu podává smlouvu, ten si jí pečlivě prohlíží a podepisuje zároveň s Davidem, nejsou žádné problémy, díky Bohu.
     David si obouvá reklamní boty, v jeho velikosti máme k dispozici všechna barevná provedení. Zkouší v nich běhat i skákat. Já mu vysvětluji scénář focení, kostymérka ho líčí, aby na fotkách vypadal dobře, pak už dělá přesně to, co se po něm chce. Překvapuje mě, jak dobrý v tom je. Létá vzduchem přes tyč a dopadá na žíněnku, rozbíhá se pořád dokola, je tak trpělivý, naslouchá rady fotografa. Na závěr si před něj stoupá s tyčí v ruce a ukazuje prstem do hledáčku fotoaparátu. Za sebou panorama hřiště, v záběru by mělo jít vidět pár rekvizit. To bude záběr, kdy David promlouvá k divákům. Je úžasně fotogenický, vtipný, nechápu že není unavený. Boty si pochvaluje, jako poděkování mu dva páry zůstanou, je nadšený.
"Jsme hotoví, mám všechno!" Zvolá fotograf a všichni opět začnou tleskat a plácat se po zádech. Směrem k nám pak už jen dodává, že samotné boty bude aranžovat ve studiu, kde má potřebné osvětlení a další pomůcky.

     David si sundavá tričko, to, co pod ním spatřím, se mnou zamává. Ta postava, naprosto vyrýsovaný každičký sval, on je tak obrovský, tak krásný! Takhle ho vůbec neznám, nějak vyrostl. Utírá si pot, já jen stojím a civím, sleduji každý jeho pohyb. Netrvá dlouho a zavadí o mě pohledem, přistiženě ucuknu, ale nedá mi to a otáčím hlavu zpátky k němu. Mrká na mě jedním okem a pobaveně ukazuje biceps, okamžitě mě to vyplaší a opět odvracím oči jinam, jenže to jinam je na Daniela, který žárlivostí vypadá že bouchne. Nezbývá nic než vyprsknout smíchy. 
     David už je oblečený, dává mi pusu a dlouze mě objímá. Je tak silný, voní čerstvým potem, čiší z něj radost z pohybu.
"Byl jsi úžasný, Davide, moc ti to sluší, děkuji ti za vše."
"Ale jdi ty. Nech si kecy, to už jme si přece vyříkali. Raději pojď se mnou zítra na skleničku."
"Šla bych ráda, ale zítra se uvidím s mamkou, v sobotu jdu na její přehlídku, víš. Necháme to na příští týden, co říkáš? Třeba spolu oslavíme mé nové místo, tak co ty na to?" Tázavě zvedám obočí a doufám, že bude souhlasit.
"Nebo tě utěším. Ale podle mě to místo máš jisté, Viky. Tak domluveno, teď už ale musím jít. Mám nějaké testy, pak trénink, pořád dokola. Ale nezapomeň, mám tě rád!"