14.kapitola

     Je už po páté hodině večer, všichni jsme už unaveni, ale práce ještě zdaleka nekončí. Musíme jet do reklamky, tam nafotit samotné boty, vybrat nejlepší fotky a nechat je vyvolat ve velkém formátu, doplnit texty a vytvořit prezentaci. Něco sice můžeme nechat i na zítra, ale to už je poslední den, takže musíme stihnout nejvíc práce právě dnes.
     Do reklamky jedeme v tichosti. Pracujeme do pozdního večera, konečně je vše připraveno, perfektní! David je na fotkách opravdu dokonalý. Fotograf ho dokonce vyfotil i bez trika a byl přesvědčený, že tuto fotku musí zařadit, abychom oslovili i dámskou část klientely. Má pravdu, to určitě zafunguje. Jediný, komu se to samozřejmě nezdá, je Daniel. Ale s tím nic nezmůže.
     Dáváme si večeři, čínu, kterou telefonicky Daniel objednal. Všichni šli už domů, jen my dva zůstáváme. Daniel si mě prohlíží. Z pobytu na sluníčku mi trochu zrůžověly tváře, takže nejde poznat, že z jeho pohledu opět rudnu.
"David se zdá být fajn, jak dlouho se vlastně znáte?" Ptá se Daniel nečekaně.
"Od střední školy. Chodili jsme do stejné třídy. A ano, je fajn, to vím jistě."
"Miluješ ho?" Nevěřím vlastním uším, ale mohla jsem podobnou otázku očekávat. Nemám důvod neodpovědět.
"Dřív, ještě na škole, jsem si myslela, že ano. Ale pak jsme se dohodli, že zůstaneme jen přátelé. Byli jsme spíš jako sourozenci. Chyběla mezi námi ta pověstná jiskra."
"Ale on tě miluje. Vidím to na něm," dál spekuluje a propaluje mě pohledem. Musím se pousmát.
"To je hloupost, Danieli. Ano, milujeme se, ale pouze jako přátelé. Danieli, co je to s tebou?"
Neodpovídá. Dojídá poslední sousto a vstává od stolu.
"Jedeme domů, Viky. Byl to dlouhý náročný den. Ale zvládli jsme ho skvěle, že? Hlavně ty, Viky, máš docela talent." 
Lichotky z jeho úst zní jako rajská hudba. Olízne si dolní ret a pomalu ho skousne. Mimoděk mi ruka sjede do klína, prudce se nadechnu. Daniel po mě střelí pohledem, ale dělá jako by se nic nestalo. Klidně vyhazuje obaly od číny a sahá do kapsy pro klíčky od auta.
"To ty jsi byl úžasný," snažím se zakrýt rozpaky a trapné ticho.

"To, jak k tobě všichni vzhlíželi, jak čekali na tvoje reakce, názory... Je úžasné to sledovat."
Daniel se usměje a chytá mě kolem ramen, když jdeme k výtahu.
"Už jsem si myslel, že mě nepochválíš. Vedle toho namakaného sportovce jsem se cítil dost nesvůj."
"Ale jdi ty, brepto," hlesnu bezmyšlenkovitě.
"Brepto?" Zdvihne překvapeně obočí a začne se nahlas smát. Čekáme na výtah, Daniel mě najednou bere mě za bradu, tak, aby mi viděl zpříma do očí.
"Však ty přijdeš, Viktorie." Moje jméno vysloví pro mě novým, podmanivě chraplavým hlasem. Jeho pohled pozvolna těžkne, oči dostávají neproniknutelně tmavou modrou barvu. Podlomí se mi kolena, nemůžu dýchat, odvracím oči a sleduji tlačítka výtahu. A samozřejmě špulím rty a krčím nos, do kterého mě laškovně cvrnkne.
"Nepřijdu. Nikdy. Nebudu prosit," snažím se znít rozhodně.
Mrká na mě pobaveně jedním okem, ví moc dobře, jaký má na mě vliv... Jaký má vliv na všechny ženy v celém vesmíru. 

     Ráno mě budík vyžene z vyhřáté postele zbytečně brzy, na můj vkus. Pomalu se loudám do koupelny, trochu se ještě motám, nestačila jsem se dostatečně probrat. V noci mě trápila vzpomínka na Daniela a pár uplynulých dnů. Místo abych se vzpamatovávala z rozchodu s ex, pomalu si na něj ani nevzpomenu, kdyby to ten ubožák věděl.
     Konečně se zase cítím jako člověk. Umytá, učesaná, nalíčená. Vrací se mi energie. Dnes se chci ukázat, oblékám se se do mého oblíbeného bordó kostýmku, myslím, že mi docela sluší. Spokojeně mlasknu, musím se v duchu pochválit.

     Vystupuji z taxíku před budovou reklamky a vrhám se do již zaběhnutého kolotoče. Tentokrát je ale něco jinak. Na stole leží desky s připravenými návrhy prezentace. Beru je do ruky, prohlížím si fotky, jsou naprosto úžasné. Teď už zbývá jen dopilovat slovní část, kterou budu přednášet před publikem. Sedám ke stolu a začínám psát, nápadů mám plnou hlavu. Po chvilce přichází Daniel, trochu zamračený. Nevrle mě vyruší od práce, když nespokojeně zamručí.
"Kde mám ranní kávu?" Plácnu se do čela, já pitomá...!
"Aha, promiň, Danieli. Zapomněla jsem. Když jsem uviděla na stole ty fotky, hned jsem se po nich vrhla a nějak jsem se do toho ponořila. A vůbec, ty sis teda pěkně zvyknul." Neodpustím si rýpnutí. Odpovědí je mi úsměv, který se zničehonic rozlil po Danielově tváři. Podává mi kávu z bistra, kterou zřejmě při cestě do práce koupil. S díky přijímám a každý se po zbytek dne věnujeme své práci.
     Den opět utekl jako voda, v pondělí jistě zazářím. Ale teď musím za mamkou na smluvenou zkoušku šatů. Daniel si ani nevšiml, že odcházím, tak mu posílám jen e-mail: Musím domů, mám rande s maminkou. Moc ti děkuji za pomoc, mám z toho pondělka velmi dobrý pocit, doufám že to pak oslavíme. Pa v pondělí. Viktorie L.

     Mamky salón je malý a útulný, má zelenou fasádu a transparent s názvem DaS Mode. Výlohy jsou vyplněné oblečením, doplňky, klobouky, všechno navrhly mamka s Donou. Mamina je velice mladistvé a veselé povahy, plná optimismu a elánu. Musím se doma převléct a znovu nalíčit, chci vypadat naprosto v pořádku a bez problémů. Nemám náladu čelit zbytečným otázkám na můj život. O nové práci, která mi snad vyjde, budu vyprávět velice ráda, ale o Aronovi nechci ani slyšet.
     Otevírám dveře, slyším mámin zvonivý smích a zvuky šicích strojů mísící se s energickou hudbou z rádia. Na stojanech podél zdí jsou připravené šaty v igelitech na přehlídku.
"Ahoj!" Snažím se překřičet ten velký hluk.
"Ahoj Viky! Miláčku, Dono, Viky už je tady!" Vítá mě a volá na sestru. Obě mi běží naproti, objímáme se a líbáme na tvář.
"Zlato, vyzkoušíme ty šaty, ano?" Rozpouští mamka hromadné objetí. "Jen... Víš, chtěla bych, aby pro tebe zůstaly překvapením, takže ti zavážeme oči. Chci, abys konečný výsledek uviděla až zítra na přehlídce. Kosmetička tě nalíčí a kadeřnice učeše, jako konečný výsledek budeš dokonalá!" Mamka rozhazuje rukama a čeká nadšeně na mou reakci. Nemám odvahu říct NE, když vidím, jak se tváří. Jako malá holčička těšící se na Ježíška.
"Dobře, dobře. Udělám to. Budu vám muset věřit." Nemůžu zadržet smích, jejich nadšení je nakažlivé. Obě zatleskají a Dona mě nasměruje do kabinky.
"Svleč se, až budešhotová, řekni, dám ti šátek." Poslušně jdu, nesnažím se odporovat. Zatahuji závěs a svlékám se.
"Už!"
Dona mi zavazuje modrý šátek tak, že nevidím vůbec nic. Pak už začíná kolotoč. Dělám přesně to, co po mě ty dvě zrádkyně chtějí. Zvedám nohu, druhou, ruce, cítím, jak zapínají zip,  pořád někde něco upravují. Otáčím se jak baletka na dětské šperkovnici, kolem dokola a zpátky.
"Bude dokonalá," shodují se obě. Sundavají mi šátek, světlo mě na chvíli oslepí, ze šatů vidím jen maličký kousek. No, musím se s tím smířit.
"Budeš nádherná, zlato," maminka se rozplývá a já se snad začínám těšit. Jsou šikovné, ona i Dona. Líbí se mi tahle hra se šátkem. Určitě by se dala hrát i za jiných okolností... Bleskne mi hlavou myšlenka na Daniela, na jeho modré oči, které zakrývám hedvábným šátkem...  
     Popíjíme šampaňské, na stole je připraveno i malé občerstvení, a povídáme si o práci, o zítřku, domlouváme detaily. Sraz bude ve čtyři v galerii, začínáme sice až v osm, ale všechny tři také předvádíme, musíme se připravit. Já i sestra jsme dříve modelky dělaly, jen jsme dost nevyrostly, tak o nás nebyl zájem. Mám pouhých 165 centimetrů a to je na přehlídkové molo sakra málo. 
     Hodně se smějeme, vzpomínáme na dětství, bublinky už jdou znát. Dona je neuvěřitelný komik. Předvádí různé scénky ze života, až mě od smíchu začalo bolet břicho. Přesně tenhle relax jsem potřebovala. Vůbec se nám nechce domů, ale čas letí, zítra máme velký den. Generálka, zasedací pořádek, pohoštění, dekorace, vše musí být dokonalé. Loučíme se a jdeme domů. 
     Tu noc se mi zdá o Danielovi... O hedvábných šátcích, o temně modrých očích a o prstech, které mě vždy tak jemně cvrnknou do nakrčeného nosu... Tu noc mě ty prsty celou prozkoumávají...