1. kapitola

   Další pohovor.
     Tento týden již druhý, v měsíci osmý. Práci sice momentálně mám, ale poté, co jsem se rozešla se šéfem, to tam nějak skřípe. Asi si myslel, že je normální randit se třemi ženami dohromady a nikdy to nepraskne. Pitomec! Hrozně moc mi ublížil. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to ten pravý. Měla jsem se k němu dokonce stěhovat. Vše bylo tak krásné, bohužel si až nyní uvědomuji, jak to z jeho strany bylo umělé a dopředu vymyšlené. Nevím, jak dlouho by mu to procházelo, kdybych nenašla v kapse jeho saka náramek, o kterém jsem si samozřejmě myslela, že je pro mě. Ovšem pak jsem ho uviděla na ženě z dvacátého patra, která s ním občas spolupracovala a k mému údivu i spala! Uměl vždycky dokonale ocenit dobře odvedenou práci...
     Aron mi zlomil srdce. Ta druhá byla manažerka z hotelu Paris, vdaná panička, která mu dohazovala kšefty s realitkami.

     "Brr, tak dost Arona Smitha!"

     Kontrola v zrcadle- modré pouzdrové šaty na ramínka doplněné jemným černým koženým páskem zdůrazňující mé útlé boky, vysoké černé lodičky, náramek z drobných černých korálků na zápěstí. Krk mi zdobí náhrdelník ze stejné kolekce a v uších mám stříbrné naušnice s malou černou perlou. Celý outfit doplňuje malá černá lakovaná kabelka. Dlouhé kaštanové vlasy sahající až pod bedra mám zapletené do dokonalého copu. Velké zelené oči lemované dlouhými řasami jsou decentně zvýrazněny kouřovými stíny, pěkně tvarované plné rty stačí lehce přetřít broskvovým leskem.
     Okolí mě stále přesvědčuje o tom, že jsem krásná. Dokonce jsem v devatenácti letech vyhrála Miss Junior. Působím sice sebevědomým dojmem, ovšem uvnitř jsem hrozně stydlivá, před lidmi se třesu jak malá myška a krásná si opravdu nepřipadám. Hold někdo se umí nosit a hlavně se prodat, ale já ne, bohužel.

     Ale dnes se musím pochválit, ty šaty jsou opravdu něco! Padnou mi jak ulité. Cítím se dnes skvěle.

     "Tak to by vážně šlo, Viktorie Lewisová," pochválím se nahlas. Snad budu mít štěstí. Poslední pohled do zrcadla a troufale vyrážím vstříc svému osudu.

     Taxíkem dojíždím k vysokému mrakodrapu, až z toho bolí za krkem; snažit se dívat až na vrchol domu. Ve čtyřicátém patře sídlí reklamní agentura " For Team", kam se chystám na pohovor. O tuhle práci opravdu moc stojím. Sice příliš praxe v oboru nemám, ale nápadů i fantazie mám dost. V mém předešlém zaměstnání jsem dělala administrativu v realitní kanceláři.

     Procházím kolem vrátného. "Dobrý den slečno, mohu vás poprosit o průkazku?"

     "Dobrý den," odpovídám s úsměvem.

" Jdu dnes na pohovor do agentury For Team, mé jméno je Viktorie Lewisová."

Vrátný se podívá do papírů před sebou a rukou naznačí, že mohu pokračovat dál. Koutkem oka ještě stihnu zahlédnout, jak svírá pěsti v gestu pro štěstí. Milý stařík.

     Stoupám si k davu lidí čekající na výtah. Jsou tady sice tři, ale vzhledem k tomu, že pracovní den právě začíná, čekatelů na ně je spousta. V každém patře sídlí nějaká korporace, která se snaží dobýt trh práce a v neposlední řadě také celý svět. Konečně se otevírají dveře výtahu. Naše nedočkavá skupinka se bezohledně vrhá kupředu. V tom nenadálém chaosu do mě kdosi strčí a já samozřejmě, bez špetky elegance, klopýtám a padám na záda, když v tom zezadu ucítím záchranu v podobě silných rukou. Obklopila mě mužská vůně čerstvé kolínské. Musím podotknout, že velice příjemná vůně, ze které se mi zamotá hlava znovu.

     "Jsou jako ovce, musíte mít tvrdé lokty," slyším svého zachránce. Odhaluje dokonalou řadu zářivě bílých zubů v nádherném úsměvu. Zvrchu se na mě dívají ty nejkrásnější jasně modré oči, které jsem doposud viděla.

     "Ehm, moc děkuji," vykoktám ze sebe, protože na víc se nezmůžu. Výtah se již zcela zaplnil a já se musím soustředit, až na světelné tabuli ukazující aktuální patro, naskočí číslo 40.

     Tak to pěkně začalo. Jsem úplně rozhozená. Mohla jsem se tam pěkně válet na zádech, nebýt toho modroočky. Zatřepu hlavou, narovnávám se, vyfukuji přebytečný vzduch z plic. V duchu si zpívám oblíbenou píseň od Roxette abych se uklidnila, to vždy zabírá. Zvedám hlavu a všímám si, že můj zachránce mě upřeně pozoruje, až mi přejel mráz po zádech z jeho pohledu, který naznačoval mnoho. Rychle uhýbám očima jinam.
     
     Z reproduktoru výtahu se náhle ozval chladný ženský hlas, " čtyřicáté patro!"

     Protahuji se kolem několika lidí, rychle ven! Cupitám na vysokých botách a upravuji si šaty tak, aby bylo vše opět na svém místě. Ještě rychle zkontrolovat a uhladit vlasy, vše se zdá být v pořádku. Z rozjímání nad mým outfitem mě vytrhnou něčí svižné kroky, které se stále přibližují. Otáčím se a zjišťuji, že za mnou s pohledem hltajícím mé tělo kráčí ON. No to snad ne! Je také z téhle firmy, to je jasné, já nemůžu mít nic jednoduché a normální! Klid, Viktorie, hlavně klid a dýchat!