Kdo nevěří, nežije!
Vězněná je román nabitý erotikou, vášní, láskou,
napětím i strachem...
Nová kapitola každý víkend!
22.kapitola
5. říjen 2014 | 19.09 |
Mám pouzdrové zeleno modré šaty, cítím se v nich dobře. Daniel má džíny a bílou košili, u krku nedopnutou. Působí ležérně a sexy.
Mamka má byt nad svým salónem, má prostorný obývák, který spojuje dominantní kuchyň. Ložnice, pracovna, pokoj pro hosty, dvě koupelny a WC. Dona, má stejný, jen o patro víš. Je stejně stavěný, ale jinak zařízený. Daniel tiskne zvonek. Dona nám otvírá, nemůže z Daniela spustit oči, tváří se připitoměle. Daniel jí zdraví se vševědoucím úsměvem a podává ji jednu ze dvou kytek, které jim koupil. Je si moc dobře vědom, jak na ženy působí. Ona s puberťáckým výrazem odpovídá a kytku přijímá. Vstupujeme do haly, kam si odkládáme věci. Obývák je ohromný spojený s kuchyní, tvořený z šedé a červené barvy. Cítím vůni jídla. Mamka ho nepřipravovala. Má hospodyni, při její vytíženosti na sebe nemá vůbec čas. Stůl je nádherně prostřený. Je u něj místo pro deset osob. My jsme však pouze čtyři. Uprostřed je velká kytice červených růží, skleničky na víno, talíře, ubrousky. Bílý ubrus a červený pruh látky, táhnoucí se celou délkou středu stolu.
Mamka stojí u baru a připravuje aperitiv na připití. Když nás spatří, rozzáří se a spěchá nám naproti.
"Zlatíčka moje." Vítá nás s otevřenou náručí, oba jí objetí oplácíme. Daniel jí podává druhou kytici. Líbá nás na tvář a vede k baru. Připojuje se k nám i Dona, mamka pronáší přípitek.
"Tak na úspěšnou přehlídku, ze které máme spoustu nabídek k prodeji našeho oblečení. Také na vás dva, mám z vás takovou radost."
Plaše se podívám po Danielovi, ten mě stále velmi mile sleduje, pak už si vzájemně cinkáme skleničkami a jdeme ke stolu. Mamka sedí vedle Dony. Já s Danielem jsme naproti nim. Jsem tak nervózní, že nemám absolutně chuť na jídlo. Daniel vycítí mou nervozitu, tak mě chytá za ruku, naklání se ke mně a šeptá mi do ucha.
"Neboj, to zvládneme. Užij si krásný den, vše vypusť z hlavy"
Má pravdu, jsem zbytečně napjatá. Vždyť o nic nejde. Hlavně, že je mamka šťastná a nestřílí do mě zbytečné otázky ohledně mého osobního života, který si tak ráda komplikuji.
Jen se usměji. Daniel si dává mou ruku k jeho ústům a něžně mě políbí.
Hospodyně nám servíruje předkrm, je to domácí bylinkové máslo a opečená bagetka. Mažu si kolečko bagety a ukousnu si z ní půlku. Chutná báječně. Máslo se teplotou housky lehce rozpouští. On mě stále sleduje tím modrým pohledem. Mám pocit, že se červenám. Ach, ty oči. Druhou půlku mé porce vkládám Danielovi do úst, jeho to pobaví, ale přijímá.
"Hm, je to lahůdka." Pochvaluje si.
Jako hlavní chod máme lososa na másle s bylinkami a opečený brambor se zeleninou. Je to opět výborné. Jíme všichni spokojeně a v tichosti. Jen občas Dona, nebo maminka vzpomínají na nějaký ten zážitek z přehlídky a podělí se o něj.
"Viky to moc slušelo, že Danieli?" Zajímá se mamka, dívá se na něj zvědavě a čeká na odpověď.
"Popravdě mi vyrazila dech. Vůbec se nezmínila. Málem jsem se zbláznil. Ona i ty šaty byli nádherný." Danielova upřímnost mě překvapuje. Mamka je jeho odpovědí víc jak spokojená. Nervózně si poposedám.
"Pamatuji si, jak Dona s Viky zkoušely dráhu modelek. Byly talentované. Jednou dokonce jedna modelka nasypala Viky do lodiček připínáčky, když měla jít na molo. Viky nazula boty, když zjistila, že jsou plné připínáčků, ihned je sundala a vyrazila na molo bosá. Dona jí v tom nenechala a také předváděla bos. Šly elegantně po špičkách, v jedné ruce drželi ty boty a sklidily největší potlesk. Ta nána, co jí to provedla, zakopla a spadla." Mamka se směje a Dona přitakává. Já se cítím nesvá. Nemám příliš ráda, když se o mě mluví, ale mateřská láska je hold mateřská láska.
"Pak když Dona začala navrhovat jako já, Viky byla smutná, že i ona nemá takový talent. Párkrát to zkusila, ale nakonec uznala, že to není to, v čem by byla dobrá. Tak si našla jinou práci, ale i tak jsem na ní velmi hrdá. V realistce byla velmi úspěšná, nebýt toho Arona.... no snad jí vyjde tahle práce." Mamka utichla, určitě si uvědomuje, že toto téma je tabu.
To už jsem rudá stejně jako ten ubrus uprostřed stolu. Nechtěla jsem otvírat téma Aron.
"Vsadím se, že ano paní Levissová, Viky má talent a vymyslela velmi dobrou reklamu."
Dělám na mamku výhružný obličej a ta to naštěstí dál nerozbírá. Čas plyne, už jsem konečně uvolněná.
Smějeme se historkám z našeho dětství, Daniel také občas řekne něco, z toho svého. Ty dvě si naprosto omotává kolem prstu. Dává ruku pod stůl a začíná mě hladit na stehně. Ten dotek mě pálí pod kůži a příjemně prostupuje mým tělem. Nepatrně se zachvěji, ale on to jako vždy okamžitě zpozoruje. Podíváme se navzájem do očí. Jeho rty jsou pootevřené, pohled plný touhy. Ten můj naopak roztoužený, chtivý.
"Máš nádherný smích." Šeptá.
"Ráda se směji, je mi moc dobře." Přiznávám mu po pravdě.
"Viky, můžeš mi pomoct přinést dezert?" Vyruší nás kvapně mamka.
Jen plaše mrkám a vstávám od stolu. Jsme v kuchyni a já si v tom uvědomuji, že nás celý den obsluhovala hospodyně, tak proč teď dezert?
"Viky, ten je do tebe blázen jak se na tebe celou dobu dívá, nespustí z tebe oči. A ty na něj, z vás to úplně sálá. Je tak hezký. Teda ty si umíš vybrat." Povzdechne si teatrlálně.
"Teda mami, jsme spolu krátce, nedělej ukvapené závěry." Snažím se jí káravě odbýt.
"No a co ty na něj, miluješ ho?" No, ona toho snad nenechá....
Co na tohle odpovědět, když se zuby nehty snažím do toho krásného muže se nezamilovat?
"Já nevím, líbí se mi moc. Je mi s ním krásně. Tak časem možná mami, a nech toho je to trapný, vrátíme se." Rychle od ní pryč.
Vracíme se ke stolu, Dona sedí u Daniela, něco mu vypráví. Šíleně u toho mrká a mává řasami. Ajaj, balící manévr. Daniel se tím očividně baví. Když nás spatří, ukazuje si na klín, abych se k němu posadila. Proč ne, chce si hrát, tak si budeme hrát. Nabídku přijímám a sedám si na něj, při tom se zlostně podívám na Donu a vypláznu na ní jazyk, ta jen pobaveně pokrčí ramenu a naznačí mi ústy, že to jen zkoušela. Potvora jedna.
Daniel si mě k sobě tiskne, hladí mě na rukou. Je mi najednou tak krásně. Mamka nás pozoruje se spokojeným výrazem. Ani bych se nedivila, kdyby nám zítra začala plánovat svatbu.
Dáme si ještě kávu a už se loučíme, mamka mě ještě zastavuje mezi dveřmi, nakloní se a do ucha mi šeptá. "Sluší vám to, Daniel je úžasný holčičko." Jen se usměji a líbám ji na tvář.
Když vycházíme z domu, dlouze a nahlas vydechnu, Daniel se na mě dívá a směje se mi.
"No nebylo to tak hrozný ne? Docela jsme to zvládli."
"Ale jo, jen jsem ráda, že to máme za sebou."
"Co teď, co budeme dělat Viktorie?"
Daniel mě zastavuje, své ruce pokládá na má ramena a nutí mě topit se v jeho očích, opět. Nechápu, co by chtěl dělat.
"No já jdu domů a ty jdeš kam, to nemám tušení." Odbývám ho sebejistě.
Pomalu zakroutí hlavou ze strany na stranu na náznak nesouhlasu. Zvedá mi bradu a tím mě nutí, stoupnou si na špičky. Pomalu se přibližuje, ty jeho hříšné rty. Přestávám dýchat, ale on najednou zastavuje.
"Nechci být sám, nemohu se tě nabažit. Jeho dech mě šimrá na ústech. Olíznu se rty." Vrhá se na mě , líbá mě úpěnlivě, vášnivě, jako kdybychom se viděli naposledy. V jeho polibku cítím potřebu.
"Tak jdeme ale ke mně." Zním rozhodně.
Znovu mě napomíná nesouhlasným kýváním hlavy.
"Skočím si k sobě pro čisté oblečení a přijdu." Spokojeně se usmívá, pacholek. On přesně ví jak na mě, přece se musím začít ovládat. Dá mi pusu a já mu všechno odkývnu. Co takhle nějaká čest, sakra. Jsem děsná. Vlastně co já, to on je děsný.
"Jsi děsnej." Vyhrknu svou myšlenku nahlas.
"Jsem, ale neodmítla jsi." Zase ten jeho filmový úsměv, při kterém by roztála i královna ledu.
"Neodmítla." Přiznávám tiše a krčím svůj nosík a špulím rty. V zápětí mi chytá Daniel obličej do dlaní a líbá mě znovu. Bože já snad omdlím, když mě nechává roztouženou stát, neodpustí si rýpnout.
"Dýchej, Viktorie."
A já se nadechuji, on se směje už nahlas a já se k němu přidávám.