27.kapitola

Stojím před budovou realitky. Mám sto chutí se otočit a utéct. Než si to stačím rozmyslet, otevírá mi vrátný. Mladá recepční Lilli zvedá hlavu od počítače.

     "Ach Viky, kde je tě konec. Už jsi zdravá, co je s tebou?" V palbě otázek se jen nejistě usměji.

     "Promiň, nemám čas, je tady Aron?"

     "Ne není, je na schůzce, dnes již nedorazí, byli jste domluveni?" Začínám být na Lilly naštvaná je příliš zvědavá.

     "Asi zapomněl, to nevadí. Dej mu prosím tohle, ať mi podepsanou část pošle kurýrem."

     "Co je to Viky?" Lilly začínala chápat mou návštěvu. Také v budově není nikdo, kdo by si o jeho avantýrách nešeptal s kolegy u kávy. Jen já byla ta poslední, kdo se to dozvěděl. Jak potupné.

     "Lilly, nevyslýchej mě, až se všechno uklidní, můžeme se sejít a o všem si popovídat."

     Povzbudivě se usmívám, Lilly obchází pult a objímá mě. Známe se dlouho, tímto milým gestem mě málem rozpláče, ale každý věděl o tom, že mě Aron podvádí, nikdo nebyl takový přítel, aby mi to řek.

     "Měj se, ozvu se ti." Loučím se a rychle pryč.

     Až venku si uvědomuji, jak zbabělé to bylo, ale na druhou stránku nemusím čelit Aronovi samotnému, tahle záležitost je pro mě ukončená. Nabírám do plic co nejvíc vzduchu a s výdechem vše špatné vypouštím ven. Domů půjdu pěšky, chci se rozloučit s touhle částí města. Zajdu si na kávu a zbytek dne jen tak prolenoším. Sama sobě přikývnu. Kdyby nebylo na ulici tolik lidí, asi bych se i poplácala po rameni, jak jsem vše dobře zvládla.

     Den utekl jako voda, proběhla jsem pár obchodů. Dokonce mám krásné triko, sako a sukni z výprodeje. Najedla jsem se v Italské restauraci. Zase...

Teď už se jen ve spodním prádle válím na gauči a jím čokoládovou zmrzlinu, která je povinou součást mého mrazáku. V televizi běží můj oblíbený seriál Sex ve městě, takový mozkový relax se vším všudy. Pokaždé se nahlas směji, Samanta ze seriálu je má nejoblíbenější postava. Líbí se mi, jak nic neřeší, má ráda jen sama sebe. Slyším zprávu na mobilu. Je od Daniela.      

    "Ahoj, tak zítra začíná tvůj pracovní den, těším se na tebe, v kolik je ta večeře u tvé mámy?"

     Jsem ráda, že mi napsal, nechovala jsem se moc přátelsky, tak ihned odpovídám.

     "Také se moc těším, půjdeme spolu zítra na oběd? Ta večeře je v sedm."

     Netrvá dlouho a mobil opět hlásí zprávu od Daniela. "Nebylo by vhodné si tě ukrást v odpoledních hodinách pouze pro sebe. Jestli chceš na veřejnosti náš intimní vztah udržet v tajnosti. Kolegové tě budou chtít poznat. :-D"

     Kroutím hlavou a směju se jako puberťačka. To bych od černého prince nečekala, ale přemýšlí správně. Sama mu něco kážu a pak bych s ním chodila sama na oběd.

     "Děkuji za tvou věcnou poznámku, tak ráno u kávy a večer na večeři. Těším se moc. Dobrou noc." Tak odeslat a je to.

     Po desetiminutovém hypnotizování telefonu připouštím, že Daniel už neodepíše. Sahám po skoro rozteklé zmrzlině a začínám zase relaxovat.

      Můj první pracovní den u reklamky začíná slibně. Opravdu dobře jsem se po dlouhé době vyspala, žádné převalování, žádné sny. Dokonce se na sebe připitoměle usmívám do zrcadla. Slyším své vyzvánění na mobilu, které mám přiřazené k mámě. Počkat, ale ona takhle brzo zásadně nevstává, když nemá před přehlídkou nebo uzávěrkou. Rychle po něm šahám.

     "Mami?"

     "Ahoj miláčku, neměla jsem čas. Dona říkala, že dnes nastupuješ do reklamky, tak jsem ti chtěla popřát štěstí." Mamka dlouze zívá.

     "Teda mami, to je od tebe hezký, děkuji. Vím jak dlouho ráda spíš." Jsem naprosto dojatá.

     "Co bych pro tebe neudělala, drahoušku."

     "Jsem v pohodě, krásně jsem se vyspala. O tom výběrku ti dnes povyprávím u večeře." Moc se na to těším.

     "Jde i Daniel?" Úplně vidím mamku, jak čeká na mou odpověď a při tom ani nedýchá.

     Ano jde, udělal si čas, taky se těší." Protáčím oči.

     "Děje se něco? Jste vy dva v pořádku?" Mamka zní ustaraně, asi poznala v mém hlase, že jsem podrážděná.

     "Mami, vše je v pořádku neboj. Jen jsem chtěla být středem pozornosti já a né Daniel."

     "Neboj miláčku, budeš mít naši plnou pozornost a teď jdi a dobí trh reklamy!"

      Tomu už se obě smějeme.

     "Pa mamy:" Loučím s ještě doznívajícím  smíchem.

     "Pa miláčku, krásný den."

     Mamka je nejlepší člověk na světě.

     Oblékám si přiléhavé bleděmodré šaty, vysoké botky a na hlavě si dělám jednoduchý ohon. Na obličej nanáším trochu líčení a lesk na rty. Jsem spokojená.

     Do práce už jdu jako suverén. Usmívající se vrátný, výtah, sekretářka, kolegové, můj stůl. Nevím jaký je na mě pohled, ale asi jako na člověka, který se právě dozvěděl, že vyhrál milion. Dělám dvě kávy, jedno dávám Blackovi na stůl. Zapínám počítač a čekám na ranní poradu, kde se bude projednávat dotažení mé reklamy a jiných co jsou právě rozdělané.

     Vidím přicházet Daniela. Jde společně s nějakou blondýnkou, povídají si. Vypadají uvolnění. Ona se směje snad všemu, co jí Daniel řekne. Jsou tak blízko, že se ho dotýká. Vypadají přátelsky. Ona je velmi vysoká, má velmi krásný vyzývavý černý oblek. A on? Ježíši! Má na sobě značkový, skvěle padnoucí tmavě šedý oblek, modrou košili a šedou kravatu. V ruce drží pracovní kufřík. Jeho vlasy jsou dnes nějaké neposedné, při nějaké veselé odpovědi si je prohrábne volnou rukou, kterou jí pak pokládá na paži. Ona si vlhčí jazykem rty. Já cítím narůstající tlak v břiše, motá se mi hlava a nemůžu dýchat. Typický žárlivý syndrom.

     Uvědomím si, jak na ně civím a porozhlédnu se okolo sebe. Nikdo si mého šmírování nevšiml. Vracím pohled na ně dva, v tom se střetávám s tím jeho. Je jako vodopád. Propast, do které se hroutím a brzy utopím. Špendlí mě těmi hlubinami. Ten jeho nádherný obličej, ty sexy rty, ty bílé zuby, které se mi poodhalují při mírném úsměvu. Je to takový ten úsměv, "čau baby, rád tě vidím." Nervózně si poposednu. I když je ta blondýnka na první pohled vysoká, on jí o hlavu převyšuje. Mrká na mě jedním okem a já padám do mdlob. Vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem byla na filmovém festivalu s Donou a ona viděla známého herce. Tenkrát řekla, že před takovými chlapy si ženský strhávají podprsenky. Už chápu její slova. Také mám co dělat, abych tu svou nehodila jejich směrem. Jdou k jeho kanceláři, on svůj pohled stále zabodnutý v tom mém, olízne si spodní ret. To už je na mě moc. Jsem to já, kdo rekapituluje  a odvracím se. Na stole mám časopis, beru ho do ruky a začínám se ovívat. Jeho dveře se bezpečně zavírají a já ho ztrácím z dohledu.

     Co že? To ne? On se s ní zavřel? Já umřu! Co tam budou dělat, kdo je to? Je asi tak stará jako já. Je moc krásná a asi ho zná.

     Ale už dost!