35.kapitola

     Čas utíká, my stále ležíme v posteli a povídáme si. Nevěřila bych, že toho máme tolik společného. Například co se filmu, hudby a sportu týká. Máme propletené nohy a prsty u rukou. Je to velmi intimní večer.

     "Myslím, že bychom měli zpomalit." Navrhuji, aniž bych chtěla přerušit kouzlo okamžiku.

     "Souhlasím. Hned jak přijedeme domů. Teď na to nemysli." Uklidňuje mě.

      Potřebujeme sprchu, jsme oba zpocený a lepíme od té spousty medu.

     Po koupeli si leháme do mé postele, je to vše tak přirozené, jako kdybychom ulehali do své postele už několik měsíců. Mazlíme se, líbáme, on mě hladí ve vlasech, nakonec si k němu lehám zády do tvaru lžičky. On mě objímá pažemi a prolétá si nohy s těmi mými.

     "Byl to krásný den, kéž by neskončil." Šeptá mi do ucha.

     "Ano, to byl, děkuji ti za něj. Uvidíme se ve snu." Propadám se do tmy a usínám v rytmu bušícího srdce Daniela a jeho pravidelnému oddechování.

     Probouzí mě jemnými polibky, kterými mi posází celý obličej. Blaženě se usmívám a otáčím se k němu.

     "Ahoj. Broukne něžně. Má na sobě jen boxerky. Nemyslím, že by se tenhle chlap dal okoukat. Mohla bych ho sledovat hodiny. Jde vidět, že dost sportuje, jeho postava je dokonalá, samí sval.

    "Ahoj." Vracím mu spět.

     "Objednal jsem nám snídani, pak se zabalíme. V deset odjíždíme."

     "Hmm, vůbec se mi nechce." Líně se protahuji.

     "Věř mi, že mě taky ne Viktorie." Pevně mě obejme.

     "V pátek máme firemní večírek na oslavu padesáti let od založení." Oznamuje mi.

     "Aha, to jsem nevěděla." Zpozorním.

     "No víš, přemýšlel jsem, tohle všechno co se stalo. No víš, neměli bychom si dál nalhávat, že v tom nejsou city."

     Nechápavě na něj civím, přitahuji si deku blíž ke svému holému tělu. "Co tím chceš říct?" Má mou plnou pozornost.

     "Chtěl bych, abychom na ten večírek šli spolu. Chápeš, dali karty na stůl. Chtěl bych tě pozvat na rande Viky." Špendlí mě pohledem ve kterém se odráží výzva.

Hned mu chci odporovat, ale pokládá svůj ukazováček na mé rty a tím mě utiší.

     "Nech si to projít hlavou, neodpovídej mi hned. Prosím." Mrká na mě jedním okem a je tam k sežrání. Němě přikyvuji, zmatená ve směsi vlastních myšlenek.

     "Víš Viky, mám tě rád."

     "Já tebe taky ale, mluvili jsme o zpomalení, pamatuješ?"

     "Pššš." Znovu ten prst na mých rtech.

     "Je to jen návrh. Žádný závazek. Jen nad tím přemýšlej. Proč nemůžeme být spolu, když je nám tak dobře. Já víš... kašlu na lidi." Jde vidět, že svá slova myslí vážně. Já už dávno vím, co k němu cítím. Jenže jemu se to řekne, on nemá kolegy, co na něj koukají skrz prsty. Tohle bude má poprava. Jde mi o hodně. Musím si vše ujasnit. Jsem v práci čtrnáct dní....Proboha

     Po desáté hodině jedeme domů v naprosté tichosti ponoření do vlastních myšlenek. Je nad čím přemýšlet. Chtěla jsem změnit práci kvůli komplikacím s Aronem. Místo toho abych si vše vyřešila, jsem si vše naprosto neskutečně zkomplikovala tímhle dokonalým mužským stvořením. Se kterým mi je opravdu moc fajn. Je báječný, inteligentní, vtipný a neskutečně krásný. Jenže co s tím vším teď mám dělat? Nechtěla jsem vztah. To že mě k němu něco táhlo od první chvíle, kdy jsem se setkala s těma jeho modrýma očima je jasné. Ale nechtěla jsem city, bráním se jim. Je pravda, že žárlím, chci ho jen pro sebe, chci ho!

Ale nechci s ním pracovat. Nechci, aby byl můj nadřízený. Už jednou to nedopadlo dobře. Musela bych znovu převrátit svůj život vzhůru nohama. Rozchod, změna práce, ztráta přátel, změna bydliště. Ten večírek, to by byl průser. To nepůjde. Ale můžu nad tím ještě uvažovat. Kéž by on nebyl Daniel Black, synovec majitele reklamky, ve které pracuji.

Dívám se z okna, nemohu se na něj podívat. On je tak krásný, tak soustředěný na cestu. Má dokonalý profil, výrazné lícní kosti, plné rty, dlouhé řasy. Dnes ráno se neholil, tak mu přes noc vrostlo jemné černé strniště, které bych nejraději olízla. Nádherné černé vlasy, ale nejvíce mám ráda jeho silné ruce a paže. To jak drží volant, se mnou dělá divy. Na sobě má sportovní triko a džíny, které obepínají jeho stehna.

     Tak holka, jsi v pěkném maléru. Máš ho ráda, možná ne jen to. Při představě, že by ho teď měla jiná, když ho mám plnou hlavu já. Ne to ne! Ale proč nemůžeme ještě chvilku počkat? Proč si vybral mě? Co je na mě tak zajímavého? Jsme obyčejná, nezajímavá.

     "Proč se ti líbím? Co na mě vidíš?" Slyším se mluvit, aniž bych si to uvědomovala.

Otáčí na mě překvapeně ten jeho sexy obličej a já těžce polykám.

     "Nikdy jsem nikoho, jako jsi ty nepotkal." Říká to s takovou samozřejmostí, ale mě to příliš nevysvětluje.

     "A?" Pobízím ho.

     "Víš už ten první den, kdy jsem tě uviděl. Vždyť jsi mi spadla do náruče, vzpomínáš?" Lehce se pousměje, když na nás dva vzpomíná. I Já se musím pousmát.

"To, jak ses na mě dívala. Jak ses ve výtahu chvěla, pod mým pohledem. To jak jsi přede mnou cupitala chodbou." Na chvilku se odmlčí. "A pak jsi mě dostala tím, jak jsi silná, sebevědomá. Plná nápadů. Viděl jsem, co s tebou dělám... chtěl jsem tě. Téměř okamžitě." Pokládá mi ruku na stehno a jemně mě stiskne. Mnou projíždí zachvění.

     "Vidíš? Pořád to s tebou dělám. Takhle na tebe působím." Protáčím oči. Má pravdu, má mě v plné moci.

     "I teď, když jsem tě potřeboval, jako asistentku jsi byla skvělá a profesionální. To jak mě vidíš jinak než ostatní, jak ti vadí, že jsem tvůj šéf. Víš, to je docela úleva. Jsi prostě úžasná. Nádherná. To jak na mě koukáš těma krásně velkýma očima, jak pomalinku mrkáš. To jak krčíš nos a špulíš pusinku, když se ti něco nelíbí. To jak říkáš mé jméno, když zrovna spíš."

     Vyděšeně zamrkám a civím na něj.

     "Viky, buď jen má. Chci to vykřičet celému světu, že jsem se konečně zamiloval."

     Cítím vlhkost v očích a jedna kapička slzy už mi stéká po tváři. On zastavuje na odpočívadle.

     "Pojď ke mně." Nabízí mi svou náruč.

     Já přijímám, tulím se k němu. Tulím se k chlapovi, který mi teď tak krásně vyznal lásku.

     "Popřemýšlej nad tím, nechci na tebe tlačit."

     Tiše přikyvuji na souhlas a ještě víc se k němu přivíjím.