41.kapitola

     Dopoledne Daniela nezahlédnu, u sebe není. Asi má jiné zařizování. Na stole mám několik stohů papírů k přepsání a založení.

     Musím na záchod, nikdo tu není, je zde pět samostatných toalet po levé straně místnosti. Na pravé dlouhé zrcadlo přes celou zeď a pět umyvadel. Zavírám se do jedné toalety, když dosedám, přichází někdo další. Podle hlasu poznávám Ninu, dlouho jsem jí neviděla, alespoň budu mít příležitost ji pozdravit. Baví se ještě se dvěma kolegyněmi, které neznám. Uslyším své jméno a zpozorním.

     "To je taková kariéristická kráva." Slyším Ninu a blednu.

     "Si myslí, že když si nabrnkne Blacka, bude dělat jeho asistentku, že se z ní poserem. Abychom se jednou nedivily tomu, že nám bude šéfovat. Děvka jedna. Jsou tady mnohem zkušenější, které by místo asistentky zvládli. Co on, na takové nicce vidí?"

     Nevěřícně stojím za dveřmi své toalety, schovaná, velmi bolavá a paralyzovaná. Jediný člověk, se kterým jsem si rozuměla, je zrádce. Cítím křeče v žaludku. Ty dvě slepice jí přitakávají. No nic, musím sebrat veškerou odvahu a postavit se kryse čelem. Otevírám v naprostém klidu dveře kabinky. Ty tři grácie stojí před zrcadlem a krášlí se. Když mě spatří, v odraze prudce se otáčí, jejich obličej bledne. Sjíždím je ledovým pohledem, rozestupují se a dělají mi místo k umyvadlu. Jdu hrdě s hlavou vztyčenou. Ukazuji jim kdo je tady vítěz.

"Aahooj." Vykoktává ze sebe Nina.

     Prudce k ní otáčím svůj obličej, usmívám se na ni mile, ona v naději se také začne rozpačitě usmívat. Asi si myslí, že jsem nepochopila, o kom se baví. Jako mávnutím proutku svůj výraz měním na přísný.

      "Víckrát už se neopovažuj mě zdravit. Póvl zůstane póvlem. A to, ty přesně jsi, Póvl!" Přestávám ji vnímat a zaměřuji svou pozornost na ty dvě. "Pochybuji, že by se pan Black chtěl denně dívat na vaše ksichty." Ukazuji svým prstem z jedné na druhou a tvářím se znechuceně. Utírám si ruce, odcházím. Zanechávám je za sebou s pusou do kořán. Ještě jim věnuji jeden pohled, než se za mnou zavřou dveře. Sjedu si je pohrdavým pohledem ve stylu "Vy chudinky."

     Pomalu se vracím do kanceláře s vítězným úsměvem. Natřela jsem jí to. Dosedám do křesla a vše se mi začíná honit hlavou. Co si myslím že jsem čekala, to co Nina, si o mně myslí všichni. Ty pohledy ráno, nikdo se se mnou nebaví. Tohle jsem nechtěla. Takhle to být nemělo. Měl to být nový život, nová šance. Miluji ho, to už vím, ale tohle je moc rychlí, moc spěcháme. Chci s ním dnes jít, ale nemohu. Je to neprofesionální. Musím mu to říct, ale kdy? Kde sakra je?

     Jsem nervózní, žaludek mám v křeči. Vůbec, se mi nechce pohnou z mé kanceláře. Budeme spolu, ale nemusíme to všem servírovat již dnes. Určitě to pochopí. Blíží se doba oběda a on nikde. Pokouším se mu dovolat, ale nezvedá to. Konečně přichází. Jde rychle, určitě má spoustu práce.

     "Ahoj, kočko." Zdraví vesele, jako obvykle.

     "Ahoj, potřebuji s tebou mluvit." Řeknu víc důrazně než jsem chtěla.

     "Teď ne, mám hodně práce, vyzvednu tě v pět, pak si promluvíme."

     "Ne počkej, nemohu s tebou jít, o tom chci mluvit. Musíme jít každý zvlášť. Nikdo tady se mnou nemluví. Myslí si, že jsem kariéristická děvka. Budeme spolu, ale dnes by mě ukamenovali." Čekám zoufale na jeho odpověď. Najednou je chladný.

     " Když dáš na druhý tak fajn, uvidíme se tam. Teď na to nemám čas. To je jednou jo, jednou ne." Dělá pauzu. A odvrací se. "Můžeš jít domů." Zavírá za sebou prudce dveře, při té ráně nadskočím.

     Cítím, jak se mi svírá krk a pálí mě slzy v očích. Vstávám ze židle, beru si kabelku. Ťukám na jeho dveře.

     "Co, je." Křikne.

     "Danieli, jsme v pořádku?" Klepu se strachem.

     "V naprostým, teď mě nech." Pokyne mi gestem ruky k odchodu a já se sklopenou hlavou vycházím ze dveří.

 

 

 

     Doma se oblékám do jednoduchých černých pouzdrových šatu, které jsou poseté černými lesklými flitry. Červené vysoké lodičky a červenou malou kabelku ve tvaru psaníčka. Vlasy si nechávám rozpuštěné. Vzpomínám si na první email od něj. Že jsem taková červená jahůdka v černobílém světě. Co když je všemu konec. Třeba ho má nerozhodnost přesvědčila o tom, že o něj nestojím. Odradila jsem ho? Ale to není pravda. Miluji ho, to už dávno vím. Je přece jasné, že se náš vztah úplně změnil, že už to dávno není jen o sexu. To neznamená, že se hned vedle něj budu naparovat před jeho a mými kolegy. Je mi zle, dávám si skleničku vína na kuráž. Musím tam jít! Musím ho vidět a přesvědčit se, že jsme v pořádku. Vycházím z bytu. Před barákem stojí Aron v obleku.

     "Ahoj." Zdraví mě.

     "Co tady sakra děláš?" Vyrukuji na něj bez pozdravu. Cítím nával vzteku.

"Vím, kam jdeš. Napadlo mě, že bych ti mohl dělat společnost." Nabízí mi, jako suverén své rámě. Jeho drzost mě fascinuje.

     "Jsem s Danielem, ty tupče. Přestaň mě obtěžovat. Nestojím ti o to. Je konec. Nikdy jsi neměl problém najít si záskok a náhradu do postele. Tak buď tak laskavý a nepřestávej s tím." Odcházím od něj.

     "Ale lásko." Chytá mě za paži.

     "Nebuď trapnej, rozumíš?" Výhružně na něj ukazuji ukazovákem a vytrhávám se z jeho sevření. Prudce se otáčím. "Nepokoušej mě. Jdi do prdele. Já tě varuji." Zjišťuji, že na něj téměř křičím. Rezignovaně dává dlaně vzhůru a nechává mě jít.

     No tak to začíná zajímavě. Co mě čeká dál? A to mám celý večer před sebou.