46.kapitola

     Trvá to snad celou věčnost, pořád je tma. Eva se mnou dnes nemluví. Občas slyším, jak si něco šeptá sama pro sebe. Dokonce jí slyším se smát, pak zase pláče a to se opakuje stále dokola. Na mé volání nereaguje. Dnes je naprosto mimo sebe. Zkouším za zdí zachytit alespoň nějaký zvuk zvenčí, který by mi napověděl, zda je den či noc. Ale mé pokusy jsou marné. Neslyším ani živáčka. Jen tma a příšerné ticho, které mi hučí v uších. Začíná mi být pěkná zima, jsem schoulená na betonové posteli přikrytá dekou. Nechápu, jak tohle Eva mohla vydržet tři měsíce, i když její duševní zdraví je už bezpochyby velmi narušené. Vzpomínám na maminku, na sestru, tátu. Mé kamarády, kteří prošli mým životem a na Daniela. Na jeho modré oči. Je mi líto jak to dopadlo, ale je to vzpomínka na něj, která mě posílá do říše snů.

     Probouzí mě hluk a ostré světlo. Mžourám očima. Eva skáče do rohu své cely a choulí se před přicházejícím zlem. Já spouštím bosé nohy z postele a snažím se rozpomenout, kde jsem. Slyším kroky.

     "Miláčku, jsem doma."

     Jsem paralyzovaná jeho chováním. Co mám sakra dělat? Mám hrát jeho hru? Nebo vzdorovat. Podívám se na Evu, ta kdyby mohla, tak proskočí zdí. Ona určitě jeho hru nehrála. Od začátku byla vyplašená a vzdorovala. Nepomohlo jí to, spíš naopak. Třikrát za sebou se zhluboka nadechuji a vydechuji. Mám strašný strach, ale nechci to dát na sobě znát.

     "Konečně jsi tady drahý. Já jsem se tak bála, kde jsi byl tak dlouho? Byl jsi pryč minimálně dva dny. To už mi nedělej." Volám na něj a jdu k mřížím. Eva se na mě hystericky podívá a já jen krčím rameny a přestávám ji sledovat.

    "Vždyť jsem byl pryč jen přes noc." Odpovídá už čelem ke mně. Ha, bod pro mě. Aniž by věděl, sdělil mi důležitou informaci o času. Je den. Jsem tu druhý den od doby co mě unesl. Odemyká celu, jde ke mně. Já se ani nehnu a snažím se vypadat spokojeně. Dává mi lehkou pusu na hřbet ruky. Vrací se k vstupním dveřím sklepa. Nese kýbl s vodou a mycí potřeby. Vše mi pokládá na zem. Opět se vrací a nese košík plný jídla.  

     "Umyj se, najez se a na oběd opět přijdu. Poobědváme spolu. V košíku máš čisté oblečení. Sedneme si spolu k jídlu a popovídáme si. Vím, že na tebe nemám čas, ale chci ti to vynahradit."

     Vstřebávám jeho slova. Chtěla bych na něj začít křičet, jaký je idiot a jak je pomatený. Ale vše spolknu a mile se usměji. "To je od tebe moc milé. Udělal jsi mi radost."

     "Říkal jsem ti, že když budeš poslouchat, dám ti vše, co ti na očích uvidím. Zatím jsi byla velice hodná. Proto, ti nechám i rozsvíceno, abys neměla tmu."

     "Děkuji, vážím si toho.

" Odpovídám v sebezapření.

     "Teď už musím jít, má lásko. Moc ti to sluší." Pohladí mě po tváři a odchází. Zamyká. Překvapuje mě, že Evě nevěnuje jediný pohled. Chová se, jako kdyby tady nebyla. Nedonesl jí ani žádné jídlo a vodu, jako mě.

     Odepsal jí!

     Dveře sklepení se za ním zavírají a zamyká je. Světlo jak slíbil, nechává rozsvícené. Jdu ke kýblu a plním prázdnou plastovou láhev. Dlouze se napiju.

     "Evo, podej mi tvou láhev." Ta se konečně začíná hýbat. Stoupá si na nohy a ze země bere láhev a kvapně mi jí podává. Vracím ji plnou spět a ona se také dlouze napije. Dívám se do košíku a od všeho jí dávám půlku. Rychle si to bere a jí. Já nemám hlad. Ale za vodu jsem ráda. Pořádně se umyju.

    

     Vrací se. Takže je čas oběda. Eva zaujímá svou polohu v rohu a já si stoupám v tryčku a džínech k mřížím. On nese malý stůl. Pokládá ho před celu a vrací pro dvě židle. Pak nese koš plný věcí. Je oblečen v obleku, měla by být neděle. Na stůl rozkládá ubrus, vyndává talíře, příbory a skleničky z košíku. Cítím pečené jídlo. Když, je se vším hotový podívá se mým směrem.

      "Líbí?" Gestem ruky ukáže na prostřený stůl. Já zatleskám a přitakávám nedočkavě hlavou.

     "To jsi udělal kvůli mně?" Vyzvídám naoko nadšeně.

     Přistupuje, odemyká a k mému údivu mi sundává pouta. Instinktivně si začnu třít bolavé zápěstí. Vyvádí mě ven z cely a usazuje mě na židli.

    

     Oběd probíhá v poklidu. Musím se velmi soustředit, aby mě nerozhodil svým chováním a já stále zůstala ve své roli. Po očku sleduji Evu, která snad zkameněla. On, jako kdyby četl mé myšlenky, Evě hází na půl ohlodané stehno z kuřete, které sám nedojedl. Eva rychlostí blesku kost sbírá a okusuje. Zvedá se mi žaludek, ale vykouzlím úsměv.

     "To je od tebe velmi ohleduplné."

     "Kdybys nebyla tak hodná, nic bych jí nedal. Ale máme první rande, tak si ho nebudeme kazit."

     První rande, proboha......

     Povídá mi o svém životě, žije s matkou. Tak odtud pochází tyhle sadistický sklony. Mamánek, kterému matka ubližovala.  Vše ostatní mám v mlze, stále přemýšlím, co mám udělat. Jak se z toho dostat.

     Zavádí mě do cely a loučí se, jako kdyby mě dovedl před dveře mého bytu. Je to fakt totální magor, ale já to nevzdám. Musí mi začít věřit, abych mu mohla utéct. Za všechno mu děkuji a mávám mu. Konečně je pryč a mě obklopuje mírumilovná tma. Vše ze mě padá a mě se chce omdlít. Běžím ke kýblu s vodou a omývám si obličej. Najednou si uvědomuji, že mě opět nepřipoutal. To je velmi dobré znamení. Mám pocit malého vítězství.

     "Co si myslíš, že tím získáš." Slyším Evu.

     "Čas pro nás dvě." Odpovídám stroze a pak ji už neslyším.