Modlím se, nemohu uvěřit, co se to kolem mě děje. Nedávno jsem byla šťastná. Řešila jsem naprosto malicherné problémy okolo mých vztahů. Teď se tomu všemu musím jen smát, protože jsem v pořádném průseru.
Jsem v cele, je mi zima, mám šílený strach. Vedle v druhé cele je Eva, je nemocná. Velmi kašle, mluví z cesty a klepe se zimou. Vězní nás naprosto vyšinuty magor, který si vynucuje naší lásku. Dnes je to druhý den, co jsem vězněná. Čeká mě třetí noc, ale to nedopustím. Jsem rozhodnutá se mu postavit. Musím mu utéct a sehnat pomoc pro Evu, jinak tady zemře. To se nesmí stát. Nenechám ho, aby mu to prošlo. Jsem silná. Stále dokola si přehrávám několik možných scénářů. Vím, že vstupní dveře sklepení, ve kterém se nacházíme, za sebou pečlivě zamyká při příchodu i odchodu. Klíče si dává do kapsy u saka, nebo kalhot. Musím ho složit na zem, vzít klíče a utéct. Pak ho tady zamknu, aby za mnou nemohl utíkat. Eva stále něco mumlá. Nerozumím jí ani slovo, ale podle toho, jak se klepe a naříká, velmi trpí.
"Neboj, dostanu nás pryč. Zachráním nás."
Hodiny se vlečou, byl tady na oběd a říkal, že se vrátí na večeři. Ze samého přemýšlení vyčerpaná usínám. Budí mě zvuk zámku a ostré světlo zářivek. Vyskakuji na nohy a chytám se za bolavý žaludek. Jsem vyděšená k smrti, veškeré přípravy se mi nyní zdají neuskutečnitelné a bláhové. Ztrácím odhodlanost a statečnost. Přichází k mé cele a z vesela si píská. Odemyká mříže a podává mi dárkovou tašku. Nakukuji do ní, je v ní oblečení a parfém.
"Převlékni se, jdu do auta ještě pro jídlo."
Jen přikyvuji a sleduji, co bude dál. Opět za mnou zamyká a nechává mě v cele. Je velmi opatrný. Poslušně se převlékám do dlouhých koktejlových, rudě červených šatů. Na nohy si dávám přiložené lodičky a na krk si stříkám parfém. Vůbec mi nevoní, je velmi těžký a kořeněný. Celá se oklepu. Slyším ho, už se vrací. Když mě spatří, uznale přikyvuje hlavou.
"Jsi nádherná."
Plaše se pousměji, ale jinak neodpovídám. Mám strach, že by ze mě nevyšel ani hlásek. Mám dušičku v krku. Opět připravuje stůl. Vyndává pizzu, salát a víno, které jsem si poručila. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Má oblíbená restaurace s lidmi, které jsem tam potkávala. Chce se mi plakat. Jsem naprosto rozhozená a zoufalá. Odemyká celu a podává mi ruku. Asi omdlím, nemohu se pohnout. Zdá se mi, že to trvá celou věčnost a já se konečně nutím, k pohybu v před. Podávám mu svou dlaň a společně jdeme ke stolu. Usazuje mě na židli, drží mě za ramena a dává mi polibek do vlasů. Chce se mi křičet. Ale krotím se. Sedá si naproti mně. Chová se tak přirozeně, jako by na téhle bizardní situaci nebylo nic zvláštního. Všimla jsem si, že si klíče dal, do pravé kapsy u kalhot. Rozdělává krabici s pizzou a na talíř mi podává jeden trojúhelník. Je taková, jakou si jí pamatuji. Sýr se líně roztéká, její vůně je nádherná a intenzivní. Jen bych si přála být jinde. Nalévá víno a přeje nám dobrou chuť.
Každé sousto, snad stokrát převaluji v puse. Vůbec nevnímám co jím. Myšlenkami si opakuji dost děravý plán. Plán, ve kterém figuruje správně naplánovaný útok, proti mému vězniteli. Jsem ráda, že mlčíme. Vůbec bych nevěnovala pozornost jakémukoliv rozhovoru.
"Všiml jsem si na firemním večírku, že jsi byla naštvaná na Daniela kvůli jeho doprovodu." Prohodí jen tak mimochodem, aniž by mi věnoval jediný pohled. Dává si další sousto do úst. Nevím, zda čeká nějakou odpověď, nebo mi čte myšlenky a chce mě ještě víc rozhodit.
"Je to jeho sestřenice, dcera strýce, který vlastní naší společnost." Dodává, jako by nic.
Cítím šílený tlak v uších, mám tmu před očima. Chce se mi křičet, brečet, zvracet. Kdybych nebyla tak žárlivý pomatenec, mohla bych být teď v náručí Daniela. Vždyť on se mi to snažil říct a ona říkala, že toho o mně hodně slyšela. Já jsem tak hloupá a Luk mé hlouposti dokonale využil. Mohl mi to říct přece tam, ale to by mě nedostal tam, kam chtěl. Mám pocit, že nemohu dýchat. Nebo si nemohu vzpomenout, jak se nadechnout?
"Víno?" Vytrhává mě provokativně.
Pod stolem zatínám ruce v pěst. Dlouze se nadechuji. Trvá to celou věčnost, než se vzpamatuji.
"Ne děkuji, mám dost." Musím zůstat střízlivá a mít jasnou mysl.
"Ten hajzl, tě všude hledá." Promlouvá opět.
Srdce mi buší, jsem vyděšená, ale mám zároveň radost, že mě Daniel hledá.
"Nedovolím mu, aby nás rozdělili. Jsi moje. Požádal jsem přítele v Itálii, aby poslal tvé matce pohled tvým jménem. Tím snad získáme čas."
Neodpovídám, jsem jako myška plná smutku, naděje, zloby a strachu.
"Jsi moje, mám pravdu?" Teď už čeká na mou odpověď. V jeho hlase slyším naléhavost.
"Ano, jsem." Koktám.
Chytá mě za ruku přes stůl a já zázrakem neuhýbám. Pizza už je dojedená.
"Salát?" Ptá se.
"Ne, už nemohu. Nechám si ho na později."
Po očku se podívám na Evu. Stále spí a třese se. Musí mít stále vysokou teplotu. Dělám to kvůli nám oběma, uvědomím si. On vstává od stolu a pouští hudbu z rádia, kterého jsem si dříve nevšimla.
"Zatančíme si?" Natahuje ke mně svou dlaň.
Já celá roztřesená vstávám a přijímám. Chytá mě kolem pasu. Cítím jeho dech na krku. Je mi špatně. Nevydržím to.