Ibelieve | 4. kapitola

     Trávím v práci skoro celý den. Ze všech stran slyším spoustu rad a poznámek, vše si pro jistotu zapisuji. Pečlivě si prohlížím boty, které v mé zkoušce hrají hlavní roli, zjišťuji si o nich veškeré informace- materiál, vrstvení, technologie postupu výroby, odlehčeném mat cenu, prostě každý detail. Mé sokyně sedí kousek dál od mého stolu, ale nevšímám si jich, každá hezky na svém písečku.

     Daniela během dne ještě párkrát zahlédnu při práci s ostatními lidmi z reklamky, jde vidět, že má obrovskou autoritu, ale zároveň je oblíbený i vtipný. 
     Domů se vracím večer naprosto vyčerpaná. Sundávám si boty a labužnicky protáhnu všechny prsty na nohách, jaká úleva! Padám hlady, takže jednou rukou hmátnu po krajíci chleba se sýrem, zatímco druhou rukou se neobratně pokouším dostat z šatů. Z mého úsilí mě na okamžik vyruší zvonící telefon, ale mám zapnutý záznamník, takže se ani neobtěžuji ho zvednout. "Dovolali jste se Viky, právě nejsem doma, po zaznění tónu zanechte svůj vzkaz,děkuji," nabádá můj hlas ze záznamníku. "Píííp... Ahoj miláčku, proč sis vzala volno? Ty se mi vyhýbáš? Pojď se mnou na večeři, o všem si promluvíme. Lásko neblbni, vím že jsi tam, chybíš mi."

     No to snad ne! Aronův hlas způsobí, že právě polknuté sousto chleba se chce vrátit zpět. Po tom všem "miláčku, lásko"?! To si dělá srandu, náfuka! On si snad myslí že se tady utápím v slzách... Kdyby jen věděl, že jsem dnes byla na výběrku, to by se asi tuze divil. Dovolenou mám právě kvůli tomu, a to ještě netuší, že si jí musím prodloužit až do příštího pondělí, kvůli té zakázce. Kéž by mi to vyšlo a já ten jeho proradný obličej už nikdy neviděla!

     Sakra, ještě mám u něj notebook a dvě krabice s věcmi, sama tam jít nemůžu, nemám náladu na to jeho vymývání mozku, samé nesmyslné laciné kecy. Hlavou mi šrotuje několik tisíc verzí, jak své věci dostat zpět- buď se naučím teleportovat nebo....zavolám své sestře Doně! Ta tam půjde za mě, ještě mu to vytmaví, podvraťákovi jednomu.
     Se svým nápadnem jsem nadmíru spokojená, nicméně stále rozčilená, takže odkládám zbytek večeře a jdu se naložit do vany. Dám si skleničku bílého Lambruska, mé oblíbené, potřebuji zapomenout na všechno, hlavně na něj.

     Budíček na půl osmou a mě začíná nový den, nový začátek. Musí to vyjít, chci tu práci!

     Sprcha, zuby, make-up, každodenní stereotyp. Ale co na sebe? To je teda problém, nic jsem si večer nenachystala, usnula jsem hned jak se má hlava dotkla polštáře. Sahám tedy po bílé krátké upnuté sukni s mírným rozparkem, k tomu bílou halenku a milované, rudě červené sako. Kupovala jsem si ho loni na dovolené v Itálii, kde jsem byla spolu s matkou a Donou. Itálii prostě miluji! Italskou módu, sýr, pizzu, saláty, víno a samozřejmě i památky. Zasněně si nakonec vlasy vyčesávám do vysokého ohonu, ofinu do vlny a připnout sponou. Sázím na jistotu, vím co mi sluší. V předsíni rychle sáhnu po bílé kabelce, nazuji nové páskaté botky a jdeme na to!

     Už mám svou průkazku, vrátný se usmívá, asi má přehled a pamatuje si mě. U výtahů tentokrát situace zvládnuta a já si rázně vykračuji vpřed. Čtyřicáté patro, vstupní hala, sekretářka Linda.

     "Dobré ráno, Viky." "Dobré ráno Lindo." Pozdravíme se mile navzájem. Můj stůl, moje židle, můj počítač. Všude frmol, v zasedačce plno, asi schůze, takový normální pracovní den v reklamce. Je mi nádherně, usmívám se, cítím, že právě tady mám být. Ještě si rychle odbíhám udělat kávu do kuchyňky a musím zavolat Doně, protože nutně potřebuji svůj notebook, který je u Arona.
     Vytáčím její číslo na mé dotykové Nokii. "Ahoj Viky, ty ještě žiješ?" Ozývá se pobaveně sestřička. "Ahoj Dono. Nemám teď moc času vše ti vysvětlovat, jen bych tě chtěla poprosit o laskavost. Skočila bys, prosím, do mého starého bytu k Aronovi? Mám tam ještě notebook a dvě krabice s věcmi, a pak mu tam rovnou nechala klíče?" Sypu překotně ze sebe. 
"Ale ale, ségra, to mám za tebe rozbít úsměv tomu šmejdovi? No beze všeho, teď ale nemám čas, takže tam skočím tak... V deset? Pak to odnesu do tvého nového útočiště. Souhlasíš?" 
"Ano souhlasím, jsi ta nejlepší ségra na světě Dono!" Z mého hlasu musí být poznat, jaký obrovský kámen mi spadl ze srdce. "Jen... Mohla byses ještě se mnou tak v půl dvanácté sejít v restauraci San Marino? Potřebuji nutně ten notebook, víš."
"Jasný, mám pak práci až odpoledne. Tak papa zatím, uvidíme se, jsem hrozně zvědavá, co mi povíš!"
Také se nemůžu dočkat, dlouho jsme se neviděly.
     Rozloučíme se a já se vracím s kávou ke svému stolu.

     Všímám si, že na něm cosi přibylo, obálka s mým jménem. Otevírám ji a přitom se zvědavě rozhlížím kolem, jestli neuvidím někoho, kdo mi ji mohl dát. Nikde nikdo podezřelý. Všichni jsou ponoření do své práce, nikdo si mě nevšímá. V obálce je lístek a na něm vzkaz, "Zapni si PC!" Udělám to a v tu ránu na mě vyskočí nově příchozí e-mail. "Dnes ti to moc sluší, jsi taková červená jahůdka v černobílém světě. Daniel B."