Nedokážu se soustředit na rytmus písně, na kterou tančíme. Mám co dělat, abych se nepozvracela.
"Jsi nějaká nesvá. Uvolni se, lásko." Šeptá mi do ucha, zhoupne se mi žaludek.
Snažím se svůj mozek přemluvit ke spolupráci a zklidňuji svůj dech. Dívám se na stůl a přemýšlím, jak to udělat, abych vyřadila toho hajzla alespoň na deset minut z provozu. Hlavou se mi promítají vzpomínky na kix-box a na všechny lekce sebeobrany. Má největší síla je v nohách. Kopnu ho do slabin, ze stolu vezmu lahev s vínem a vší silou ho praštím do hlavy. Pak mu seberu klíče z kapsy a dám se na útěk. Vše musím zvládnout co nejrychleji, nesmím mu dát šanci se vzpamatovat.
"Jsi nádherná, takhle jsem si to přesně představoval." Jeho pohled směřuje na mé rty, začíná se přibližovat. Proboha, chce mě políbit. Žaludek protestuje a já třeštím oči. Už je tak hrozně blízko, už na nic nečekám. Vyrážím pravým kolenem vzhůru ke svému cíly. Trefuji se přesně, Luk vydává bolestný zvuk a předklání se. Já přiskakuji ke stolu, beru láhev, ze které se vylívá její nedopitý obsah. Vší silou, která se ve mně nahromadila, ho uhodím do hlavy, což způsobuje další bolestný zvuk a pád na zem. Jsem jako šílená, usazuji další dvě rány do temene Lukovo hlavy. Lahev se tříští na kousky, její hrdlo mi zůstává v ruce. Otáčím Luka na záda a beru mu klíče. Nebrání se, má co dělat sám se sebou. Utíkám ke dveřím sklepa. Mé nohy jsou tak těžké, celá se klepu vlivem adrenalinu a strachu. Nemohu najít ten správný klíč. Trvá to snad celou věčnost. Sakra, má na svazku příliš mnoho klíčů a já stále nemám štěstí na ten, který potřebuji. Klíče mi padají z rukou, znovu zakleji. Zvedám je do rukou, zkouším klíč po klíči. Slyším za sebou kroky, ale neotáčím se. Nemohu se otočit, musím utéct. Mám hrozný strach, prsty mě neposlouchají. Jsem neohrabaná, nemohu se trefit do zámku.
"Ty svině, ty děvko. Mě, neutečeš!" Jeho hlas se přibližuje a já konečně nacházím klíč od dveří a odemykám. Cítím svěží vzduch na tvářích, dělám krok do neznámého prostoru, ale v tom cítím tupou ránu do hlavy, pomalu se kácím k zemi. Zvedám se a zaujímám základní postoj z kix-boxu. Jsem rozhodnutá neprohrát. Útočí první, ale já mu ruku odrazuji a vykopávám nohou přesně do jeho čelisti. Podaří se mi ho zasáhnout tvrdě, tím ho vyvádím z rovnováhy. Kopu ho znovu, tentokrát dobřila, předklání se. Otáčím se ke dveřím a snažím se utéct. Dostávám další ránu do hlavy. Polovinou těla padám ven ze dveří a do rukou tisknu hlínu. Luk stojí nade mnou, z hlavy mu teče krev. Tváří se zuřivě. Ruku má zaťatou v pěst. Udeří mě do tváře, znovu a znovu, ale já už to necítím...Omdlévám.
Probírám se celá bolavá. Syknu bolestí, když si sáhnu na hlavu a nalézám velkou, krvácející ránu. Jsem připoutaná za zápěstí, jako když jsem zde byla poprvé. On sedí před mou celou. Nemluví, je ke mně zády. Snažím se zvednout, ale nejde to. Jsem velmi slabá a točí se se mnou celá místnost.
"Tohle jsi neměla dělat. Teď to bude po zlém, když ani to nepomůže, přejdeme k drogám. Chtěl jsem jen tvou lásku, chtěl jsem, aby ses dívala na mě tak, jako ses dívala na něj."
"Slyšíš se, co říkáš? Jsi magor, normální blázen, psychopat. Jak můžeš říct ženský, kterou násilím vězníš, že chceš její lásku? Jsi ubožák." Znovu bolestně syknu.
"Tohle neříkej, ty krávo. Nebo uvidíš. Pochop to. Teď patříš mě a je na tobě, jak to bude dál probíhat. Stejně budeš moje. Já tě miluji."
"Ty jsi fakt magor." Zařvu tak silně, až mě zabolí žebra. Mám je asi zlomená. On si stoupá. Teď vidím, že má viditelná zranění, která jsem mu způsobila já. Trochu mě to potěší.
"Vždycky se budu bránit a jednou tě přemůžu." Říkám s odhodláním.
Odemyká celu Evy. Zpozorním.
"Co jí chceš udělat?" Neodpovídá. "No tak, slyšíš, co jí chceš udělat?" Jeho výraz se mění. Potemní. Začínám se bát o Evy život. Pokouším se vstát, nejde to. Pomalu se plazím k mřížím, které naše cely spojují.
"Ty debile, co jí chceš?" Křičím ze všech sil.
"Zbavím se jí." Prohodí, jako kdyby to nebylo nic neobvyklého. "Ale víš co? Nechám jí žít, když si se mnou zašukáš." Jeho hnusný povýšený úsměv mi kroutí všechny útroby. Nevím jak reagovat, jsem jako opařená. On si mě přestává všímat a táhne Evu po zemi, jako kus špinavého prádla, směrem ven.
"Zašukám." Slyším se říct.
"Prosím?"
"Zašukám si s tebou, teď hned, ale nech ji být."
"Ok." Přichází k mé cele. Odemyká a já se nemohu pohnout. Roztahuje mi nohy a kleká si mezi ně. Přibližuje se k mému obličeji a sklání se k mému uchu. Já zadržuji dech, tisknu k sobě pevně víčka.
"Zašukáš si se mnou, ale já ji stejně zabiju." Opovrženě čeká na mou odpověď a já mu místo ní plivám do obličeje. Rozzuří ho to natolik, že mě začne znovu bít pěstmi. Kope do mě a nešetří nadávkami. V naprosté mlze slyším hrozný hluk. Kroky a Luk se pokouší utéct, ale nedokážu se dál soustředit na dění kolem sebe, upadám do mdlob. Slyším z dálky své jméno, vyslovené známým hlasem. Obklopuje mě teplo a známá vůně. Vůně ta nejkrásnější, nejmilejší mému srdci.