Ibelieve | 5. kapitola

     Daniel? No to snad ne... Odkud píše a kdy mě viděl? Znovu zvdám hlavu a vidím pootevřenou kancelář, kde sedí on, baví se s kolegou, na mě se ani nepodívá, začínám tedy odepisovat.

"Moc děkuji, pane Blacku, takovými lichotkami zpříjemňujete den každé nové kolegyni? Viktorie L." ... Tak... Odesláno. Nenápadně sleduji jeho reakci pootevřenými dvěřmi. Otočí se od kolegy a čte, má na tváři pobavený výraz a začíná ťukat odpověď, která za chvilku doletí ke mně." Kdepak, jen ty jsi mi padla do oka. Jak jde projekt?"... Nezbeda jeden.
"Děkuji za optání, Danieli, vše jsem si nastudovala, mám pocit, že sama začnu tyhle boty nosit na nohou! Dokonce se mi o nich zdálo... Mám už pár nápadů, nechápu, jak jsem bez nich do teď mohla žít :-D" ...Odeslat! V okamžiku přijímám odpověď.
"To je moc dobře, že jsi začala pracovat. Pojď se mnou dnes na skleničku a můžeme to probrat podrobněji...?" Zírám na ty řádky a nevědomky začínám krčit nos. V tu chvíli mi počítač oznámí další email.
"Co ten tvůj nosík?"
Mračím se a rychle odpovídám. " Danieli, moc děkuji za tvou nabídku, ale myslím, že není vhodné řešit pracovní záležitosti mimo budovu. Až budu mít projekt hotový, ihned tě vyhledám. Jsi velmi laskavý, ale nemám pocit potřeby zvláštní péče. Nebylo by to fér. Viktorie." Tak, ať si to přebere jak chce.

     Dlouho nic, přestávám se dívat na počítač, začínám zvažovat své možnosti projektu. Píšu si poznámky na papír, přestávám myslet na Daniela a konečně se plně soustředím na práci. Po několika minutách mě ovšem opět vyruší ciknknutí počítače, zase email. 
"Málokdo mě dokáže překvapit, ty už jsi to dokázala několikrát a to tě znám dva dny. Jen mám pro tebe jednu radu. V jednoduchosti je krása! Tak se tím, prosím, řiď. Daniel B"
     Koukám na ta slova a přemýšlím o nich, když v tom se mi rozsvítí. Proto nám nedali žádný limit! Jsou zvědaví, jestli dokážeme i za málo peněz vymyslet hodně muziky. Usmívám se na celé kolo svému zjištění a odepisuji. 
"Moc děkuji Danieli, budu se řídit tvojí radou a přeji krásný den, Viktorie L."
"Tobě taky, Daniel."
     Tím končíme naši konverzaci. Měla jsem původně nápad na projekt s hodně lidmi, kteří řeší různé životní situace, když v tom se objeví model či modelka s botami na nohou...bla bla bla, no nic, tak jinak. Nad hlavou mi svítí ona pověstná žárovka. Mám kamaráda, který se od dětství věnuje atletice, skáče do výšky o tyči, má už na kontě několik úspěchů, medailí, rekordů... Žádnou reklamu nikdy nedělal, protože to prý zatím nemá zapotřebí, zkusím své štěstí. Jsem nadšená, zářím jak saharské slunce, proč mě to nenapadlo hned? 
     Schovávám se v prázdné kuchyňce, vytáčím Davidovo číslo. "Prosím David Reed," představuje se.
"Ahoj, tady Viktorie Lewisová, něco bych od tebe potřebovala, ale nechci probírat podrobnosti po telefonu. Co děláš dnes večer, nechceš zajít na večeři?"
Chvilku je ticho.
"Viky, mám se bát? Dlouho jsem tě neslyšel a ty teď tohle."
"Nene, Davide, jsem v nové práci a mám udělat projekt, reklamu na sportovní boty. Ty, jakožto slavná osoba, sportovec, by jsi mi mohl moc pomoct! Jen si mě vyslechni u večeře, prosím, Davide." Zním beznadějně, to vždy zabírá.
"No dobrá, Viky, kdy a kde?"
"Já to věděla, jsi nejlepší! Dnes U Lennyho, třeba v sedm?"
"OK, tak v půl sedmé u tebe. Ty teď bydlíš jinde viď? Slyšel jsem že jsi sama... Tak kde?"
Jak to ví? Tak to byl fofr, no dobrá.
"Tak v půl sedmé v bývalém bytě Dony."
"Domluveno! Tak pa, budu se těšit, co jsi na mě ušila."
     Ukončuji hovor a směji se. Ach, David, známe se od školy. Vždycky sportoval, dotáhl to strašně daleko. Chvilku jsme spolu chodili, dokonce jsme šli společně na maturák, ale tam jsme se domluvili, že budeme jen přátelé až do konce života.