6. kapitola

      Zezadu cítím zvláštní žár. Otočím se a za mnou stojí Daniel. Ty oči... Ty rty...Jak je vysoký a mužný... Nepřestává mě fascinovat.

"Ahoj jahůdko," zdraví mě škádlivě.
"Ahoj," odpovídám vykolejená, asi tak jako vždy v jeho blízkosti.
"Co se tady schováváš?"
"Neschovávám, telefonovala jsem, nechtěla jsem aby mě nikdo slyšel. To ty tady posloucháš!"
"Neposlouchám! Jdu si jen udělat kafe, s tebou to nesouvisí." Trochu mě spaří.
"Počkej, udělám ti ho sama, mohu?" Snažím se si to u něj vyžehlit. Jen kývne, tak se dávám do práce. Miluji Itálii, takže Caffe Latte je jasná volba. Jsem trochu nervózní, celou dobu mě Daniel pečlivě sleduje. Když mu za pár minut podávám hrneček s horkým voňavým nápojem, na moment se dotkneme prsty. V tu chvíli mi přejede mráz po zádech a zašimrá v podbřišku. Střelím po něm pohledem, očividně i on cítí to napětí. Bleskově ucuknu. Daniel si nervózně odkašle a aby zakryl rozpaky, ochutnává můj výtvor. Čekám netrpělivě na jeho reakci. On si slastně zabrouká a uznale se usměje. "Tak kávu opravdu umíš, to se musí nechat."
Usmívám se. "Víš, Viktorie, přijde mi, že tě jenom štvu a mrzí mě to." Něco takového bych z jeho úst nečekala.
"Ale Danieli, jak jsi na tohle přišel? To není pravda, to jsem nikdy nechtěla, aby to tak vypadalo," bráním se.
"No, že mi vždy tak odsekáváš, snažím se být milý, nic víc."
"Ano, ale pokaždé, když tě vidím, jsem z tebe strašně nervózní. Nevím proč, asi je to nějaký můj obranný mechanismus... Vlastně tě vůbec neznám, neznám tu nikoho, mám tu svou bublinu, do které zatím nikoho nepouštím. Co si o tobě mám myslet, když už jsi mě zval na skleničku, hm?" Tázavě zvedám obočí.
"Dobře, to bylo nevhodné, uznávám a omlouvám se. Tak co kdybychom začali znovu? Už tím výtahem to začalo špatně." Očima se propaluje do těch mých, je zvědavý, co odpovím.
"Náhodou jsi mi kryl záda, to bylo moc milé, na to zapomenout nechci. Ale když myslíš, dobře, tak tedy znovu..." To už mi cukají koutky, najednou si mi chce smát. Daniel vypadá jako malý kluk, když se omlouvá.
"Ahoj, jsem Viky, ráda tě poznávám, Modroočko." Představuji se tedy a podávám mu svou ruku.
"Moc mě těší, Viky, já jsem Daniel Black a rád ti budu krýt záda vždy a všude. Jahůdko." Mrká na mě a líbá mi hřbet ruky. Krčím nosík, špulím rty, to už se začínáme oba smát nahlas a dál si povídáme uvolněně, bez zábran.

     Den ubíhá rychle, nastal čas polední pauzy, mám sraz s Donou, tak rychle sako a hurá za ní.
"Kam razíš?" Ptá se mě kolega vedle mého stolu. Je to takový obyčejný chlápek středního věku, podle mého soudu ne moc společenský a oblíbený.

"Jdu na oběd se sestrou, k Italovi."
"Aha. Jsem Luk." Představuje se.
"Těší mě, Viky," Trochu se pousměju, vzpomenu si na nedávné představování s Blackem. 

     Před restaurací jsem hned, je to hned za rohem. Dona už tam netrpělivě přešlapuje. Má růžovou minisukni, černé kozačky i triko, růžový šátek, no celá Dona. Jedna velká pastelka. Je módní návrhářka jako moje máma, proto se mě pořád snaží předělávat k obrazu svému. Do práce sice nosím obleky, normální společenskou usedlou módu, ale jinak sáhnu raději po džínách a triku, prostě pohodlí nadevše. A to se matince ani sestře moc nelíbí.
Dona v rukou drží můj notebook, směje se od ucha k uchu, když mě vidí přicházet. 
"Co je?" Reaguje na můj tázavý pohled.
"Nic, ahoj, jen mám trochu strach jestli Aron žije."
"Ale jdi ty, jen mě uviděl, měl zaslzené oči. Ptal se pořád na tebe, seřvala jsem ho, že není soudný, je to prase a je mi ho líto, popadla jsem tvé věci, hodila mu klíče na hlavu a šla."
Obě se smějeme nahlas, dokážu si Donu živě představit. Objímáme a jdeme do restaurace.
     Dávám jsem si Latte se dvěma cukry, pizzu se salámem, sýrem, nivou, mořskými plody, bazalkou a ananasem. Klasika. Číšník na mě kouká nevěřícně, ale já si ho nevšímám. Miluji tu směs chutí, mňam! Nejprve různě klábosíme, dlouho jsme se neviděly, ale pak přichází téma práce. Vyprávím jí o výběrovém řízení, o zakázce, o nápadu s Davidem. Líbí se jí to a nadšeně mě povzbuzuje. Mimochodem se zmíním o Danielovi Blackovi. Dona zpozorní, upře na mě svůj vševědoucí pohled a i když se snažím převést téma jinam, nedá se jen tak odbít.
"No počkej, jaký je? Jak vypadá? A to jsi mu spadla do náruče ve výtahu, jo? No ségra, ty to válíš!" Zahrne mě otázkami a umírá touhou vytáhnout ze mě víc informací, ale naštěstí čas letí, musíme se rozloučit. Objednávám jsem si ještě salát "Celeste" s sebou, v práci budu dlouho.
     "No tak, a líbí se ti aspoň?" Má sestra je neodbytná.
"Dono, víš přece, proč odcházím z práce. Nehodlám mít další aférku se šéfem, o tuhle práci vážně stojím. Jsme jen přátelé a tak to i zůstane, Je krásný, to přiznávám, nikdy jsem snad tak nádherného chlapa neviděla, ale budeme jen kolegové, možná i přátelé, nechci komplikace.Chápeš? Stále se vzpamatovávám z tříletého vztahu plného lží. Měl to být ten pravý..." Přestávám mluvit a povzdechnu si.
"Promiň, Viky. Už mlčím. Jsem ráda, že jsi tak statečná a jdeš dál, Aron si tě nezasloužil. Mám tě moc ráda, sestřičko."
"Já vím, to je dobrý. Přijde jiný, ale už žádný kolega!" 
     Atmosféra se uvolňuje, Dona mě doprovází do práce, cestou ještě klábosíme. O víkendu je velká módní přehlídka mé matky, na kterou se moc těšíme, mamka je výborná návrhářka, vždy dokáže přijít s něčím novým. Bude tam spousta celebrit, známých lidí, ale i přátel.
"V pátek přijď k mamině do salonu, má pro tebe nádherné šaty, budeš koukat." Připomíná mi Dona.
"Těším se." Dávám ji pusu na tvář, naposledy se obejmeme a vcházím do budovy.