7. kapitola

     Ve výtahu jsem sama, prohlížím se ve velkém zrcadle naproti dveřím, které se již pomalu začínají zavírat, když v tom do nich někdo strká pracovní kufřík. Zvědavě sleduji v odraze zrcadla, čí tvář se objeví.

"Ahoj, najedená?" Je to Daniel, samozřejmě... 
"Ahoj, ano, skvěle a ty?" Přiznávám po pravdě a spokojeně si pokládám ruku na břicho.
"No, vlastně na jídlo nebyl čas, měl jsem schůzku," odpovídá unaveně.
Na to ihned pohotově reaguji a podávám Danielovi svůj salát. "Na, tu máš, dám ti svůj salát, je výborný," usměju se. "Aspoň něco do žaludku ať dostaneš, a nahoře ti udělám kávičku, co ty na to?" Jsem nadšená svým návrhem. Daniel váhavě natahuje ruku, bere si krabičku a překvapeně si mě prohlíží.
"Jsi nějaká jiná, Viky...?"
"Obědvala jsem dnes s mojí sestrou, ta mi dobila baterky, hrozně dlouho jsem ji neviděla." Prozrazuji mu svůj zdroj dobré nálady.
Je unavený, jen kývne na souhlas, opře se o stěnu výtahu a až nahoru jen mlčíme.
Ve čtyřicátém patře oba vystupujeme, zastaví se a chytne mě za ruku.
"Děkuji za salát, pro kafe si přijdu, jen si odnesu věci. Děkuji Viky, opravdu." Konečně se zasmál. Aha, jasně, můj nosík a špulení rtů, nekontroluji to.
" Tak za chvilku, pa."
"Pa, pane Blacku," volám za ním laškovně.

     Dávám si věci na stůl, zkontroluji příchozí poštu a mířím do kuchyňky. Připravuji kávu, čekám na Daniela, který se za malou chvilku objevuje ve dveřích. Pohledem na moment spočinu na jeho hrudníku, bílou košili má u krku rozepnutou, a tak mu z pod ní vykukují tmavé chloupky. Nejradši bych mu jí hned teď svlékla a ty chloupky zlíbala. Pousměju se, začínám rudnout, takže rycle sahám po hrnečku s vonící kávou. 
"Tady máš, prosím," podávám mu ji. 
"Děkuji," bere si hrnek. Oči nespouští z těch mých, určitě si v nich musel přečíst, co se mi honilo hlavou, ale neřekne ani slovo. Sedá ke stolku a rozbaluje salát, který si vzal s sebou. Po pár soustech konečně promluví, to ticho je ohlušující, jsem nervózní.
"Je dobrý," oznamuje mi suše a dál mlčí.
"Co je to s tebou, Danieli, potřebuješ s něčím pomoct?"
"Co tvá reklama, nějaký zvrat?" Záměrně ignoruje mou otázku.
"Dnes večer budu vědět víc, hned zítra ti to povím. Ale já se tě ptala první, tak děje se něco?"
Snažím se, aby se mi svěřil.
"Jsem jen unavený. Takže dneska už něco máš? Škoda, a co zítra, nepůjdeme někam?"
"OK, co se jen tak večer projít, bydlím tady krátce, můžeš mi ukázat, kde tady co je?"
"Velmi rád, Viky," jeho pohled je najednou tak hřejivý, nevím proč, ale mám chuť ho obejmout.

"Tak jsme domluveni. Moc dík za jídlo, za kafe i za to, že jsi. Jdu něco dělat. Ještě se ozvu." Vstává od stolu, chytá mě za bradu, dívá se mi do očí. Je tak blízko, tak moc, že by stačilo se o milimetr pohnout a dotkla bych se jeho krásných rtů. Chloupky na rukách se mi ježí, cítím jeho dech na své tváři.
"Ahoj Danieli, zítra," zašeptám a sklopím zrak, nemůžu to napětí už vydržet. Daniel mě pouští, mávne rukou na rozloučenou a mizí za rohem kuchyňky.

     Den utekl jako voda, už je pět hodin a já můžu konečně balit. Hlavně sklidit prospekty na reklamu, nechci, aby mi nápad někdo ukradl, a hurá domů. Těším se na Davida, umí skvěle vyprávět, za tu dobu, co jsme se neviděli, nasbíral určitě velkou spoustu zážitků.
Je pár minut po šesté, jsem skoro přpravená, ještě přejíždím rty leskem a David už zvoní u dveří. 
"Ahoj kočko, teda, páni! Ten Aron je super vůl." Musel si rýpnout, když si mě prohlížel. Upjatou kancelářskou módu jsem vyměnila za pohodlné džíny a tričko.
"Ahoj sportovče," dávám mu polibek na tvář a objímáme se.
Cestou k Lukovi, což je malá kavárnička, mi vypráví o tréninku, o každém jeho dni, který tráví na hřišti. Nadšeně poslouchám, přikyvuji a oba se smějeme. 
"Letos pojedu na olympiádu, Viky," chlubí se.
"No nekecej," zastavuji se překvapeně uprostřed silnice, až kolem projíždějící auto musí zatroubit, ale toho si teď nevšímám. "Po tom jsi přece toužil! Minule jsi nemohl, kvůli zranění, pokud si dobře pamatuji. To už jsou čtyři roky?" Kroutím hlavou a nepřestávám valit oči.
"No jo, noha už nebolí, tentokrát to dám, uvidíš, Viky!" Směje se tak přesvědčivě a lehce, že nemám důvod pochybovat.
"Věřím tomu, že ano, Dave."
Zbytek cesty jdeme tiše, každý ve svých myšlenkách a já přemýšlím nad tím, jak mu říct svůj plán.
Sedáme si ke stolu pro dva, číšník zapaluje svíčku a podává nám lístek. Poručím si kapučíno a Tiramisu.
"Itálie?" Vyzvídá David.
"To víš, jako vždy," usmívám se.
Při čekání na jídlo posloucháme zpěvačku, jejíž tóny se linou celou restauraci, je to nádherná romantická hudba v doprovodu klavíru, vše její tvorba, nic ohraného.
"Viky, tak mluv, o co jde," vybízí mě David.
"Nevím jak začít," přiznávám po pravdě.
"No, nejlépe od začátku."
"Máš pravdu, Davide, takže jsem se rozešla s Aronem, to víš, bylo to kvůli nevěře, ale teď je problém v tom, že s ním pracuji. Denně ho potkávám, on nechápe, že je konec, snaží se vrátit, ale já nechci. Jediným možným řešením je najít si novou práci, což poslední měsíc dělám. Včera jsem šla na výběrko do reklamní agentury For Team. Jsme tam tři kandidátky, dostaly jsme zakázku, takový úkol. Stíháš?"
"Ano, pokračuj, samozřejmě, že stíhám Viktorie."
"Dobře, ta zakázka je na boty Quick, musí být originální, ne moc drahá, ale taková, aby zaujala. No a ta z nás, která ji bude mít nejlepší, reklamu natočí a dostane práci."
"Asi se nemusím ptát, jakou roli zde hraji já, viď? Ty chceš mě jako sportovce, který obuje ty boty. Je to tak?"
"Ano, je, ale jestli je v tom problém, pochopím to, znám tvůj postoj k reklamám. Bylo by i složité domluvit honorář, protože jestli nevyberou mě, nebude honorář a nebude reklama," vysvětluji.
" Víš, Viky, nebudeme dlouho chodit kolem horké kaše, musím vše probrat se svým manažerem. Musíš mi říct, co přesně bych tam dělal, nesmím se zranit, pak domluvíme podrobnosti. Jinak v tom problém nevidím, buď to nikdy nikdo neuvidí, což napíšeme do smlouvy, nebo si tím vydělám nějakou korunu na soustředění před olympiádou. Tak, teď ty, co nového, povídej, co ten blb?"
"Co? To je vše, Davide, co k tomu řekneš? Já celý den přemýšlím, jak ti to říct, a ty jsi takhle hned hotový, já se z tebe zblázním." Nechápavě kroutím hlavou. Ale ulevilo se mi.
"Tak kočičko, věř mi, že nikdo jiný, by Davida Reeda před kameru nedostal, ale že jsi to ty, udělám výjimku. Přece pomůžu kamarádce," ubezpečuje mě a spiklenecky na mě mrká,
"Já tě miluji Davide," volám teatrálně  a neváhám zvednout se od stolu a dát mému zachránci polibek na tvář.
"Tím jsem si jistý, věř nebo ne, vyberu si to," směje se.
     Večeře dál probíhá v naprosto skvělé atmosféře, vzpomínáme na dětství, školu, na průsery, je to opravdu krásný večer. Ani se mi nechce ho ukončit, ale je už deset večer, my oba musíme ráno do práce. David mě doprovází až před dveře mého bytu, dlouze se objímáme.
"Opatruj se, sluníčko, a ozvi se, co dál. Hned ráno to řeknu managerovi," připomíná David.
"Ozvu se, děkuji, mám tě ráda, dej na sebe pozor."
     Jé, to byla nádhera, jsem utahaná jako kotě, ale těším se na zítra, co mému nápadu řekne Daniel. S myšlenkou na něj se pomalu propadám do sladkého spánku.