8. kapitola

     Ráno ten samý kolotoč. Budík, koupelna, oblečení, snídaně... Ale dnes jsem byla tak nedočkavá, že už jsem ani dospat nemohla. Do práce přijíždím o chvíli dřív než obvykle, abych neměla takový frmol. 
     Sedám si ke stolu a začínám připravovat vše k projektu. Mám již předběžný scénář v hlavě, jen opravdu nevím, jaký si Dave řekne honorář. No uvidíme. Jdu si ještě udělat kávu a automaticky připravím i jednu pro Daniela. Nesu mu jí do kanceláře, sekretářka po mě divně kouká, ale co, ať si trhne nohou. Jdu zpátky k počítači, když v tom přichází e-mail:
"Děkuji za kávu, jahůdko, máš čas jít ke mně s návrhem? Daniel."
"Dobré ráno, Danieli, ano mám čas, hned jsem u Tebe," odepisuji, vstávám od stolu se vším potřebným, kráčím kolem dvou dívek, které jsou mou konkurencí, obě něco vypisují do počítače. Zajímalo by mě, co vymyslely. Otevírám dveře, za nimi stojí Danielovo sekretářka, žena po čtyřicítce, ale pěkná.
"Pan Black Vás již očekává, slečno," uvádí mě.
     Zavírám za sebou dveře a spatřím Daniela, jak sedí opřený o židli, sako rozepnuté, kravatu povolenou, ruce spojené za hlavou. Z očí mu srší optimismus, pusu od ucha k uchu, dnes je to úplně jiný Daniel než včera.
"Ahoj, Viktorie vypadáš božsky!"
"To samé musím říct o Tobě," uniká mi, ihned zrudnu a dělám, že není na světě nic zajímavějšího, než zdejší podlaha. Moje reakce Daniela pobaví, nahlas se začne smát. Nabízí mi židli, sedám si a konečně se setkávám s jeho klučičím rozverným pohledem.
Rozkládám si materiály na stůl, čekajíc až mě vybídne, abych mohla začít.
     Mlčí, jen si mě prohlíží, tak nějak jinak, tak mužsky... Vsadím se, že právě teď myslí na něco chlípného, samec jeden.
"Tak Danieli, mám pro tebe předběžný návrh, jen budu potřebovat tvůj názor a malou pomoc," začínám tedy sama.
"Ano, jistě, poslouchám. Jen jsem se zamyslel," mrkne na mě.
"Máme boty, Quick, jsou opravdu kvalitní pro sportovce, jakýkoliv sport. Cena docela vysoká, takže jen tak na běžné nošení pro kohokoliv nejsou, prostě sport, atletika. No, já přemýšlela jakou udělat reklamu, aby oslovila co nejširší možný sortiment lidí, ale především sportovce. Začínající, i ty, co už mají nějaký ten úspěch za sebou." Daniel dychtivě naslouchá, mám jeho plnou pozornost. 
"Napadl mě tyčkař David Rýd, má za sebou několik úspěchů, sport dělá od mládí, má několik zlatých medailí z mistrovství světa, USA, už v juniorech dostával zlato, teď se chystá na olympiádu, má našlápnuto na vítězství. Teď k tomu nejdůležitějšímu, žádnou reklamu nikdy nenatočil, nechtěl, jen pro mě by to udělal s tím, že kdyby jste vybrali mojí reklamu, zaplatili by jste mu honorář, který dohodneme s jeho managerem.

Když ne, sepíše se smlouva, reklama nikdy nepoběží."
Daniel se mne bradu a přemýšlí. " Pověz mi o tom tvém scénáři, Viky"
"No, ze začátku budou vidět jen nohy, boty, antuka, sportoviště, tráva. Pokaždé boty v jiné barvě, budou stát, běžet, skákat, k tomu hesla jako Dokážeš to! Dáš to! Máš na to!,   pak záběr na Davida, jak běží s tyčí, zpomalený záběr v letu na boty, dopad . On se pak postaví a řekne: "I ty to dokážeš, dáš to, máš na to!" Záběr na samotné boty, konec. Což znamená že Davida potřebujeme na samotný skok, monolog, ostatní odběhají modelové."
Daniel opět jen mlčí, dívá se z okna, pozoruji jeho nádherný dokonalý obličej. Samou soustředěností se mu vytvořila na čele vráska, rty má pevně sevřené, plné. Nikdy nemluvil o nějaké ženě v jeho okolí, a že by jich bylo, kdyby jim jen ukázal prstem. Byl tak tajemný, stával se mi přítelem, začínala jsem k němu cítit zvláštní pouto.
"Jak jsi ho přemluvila, zkoušeli jsme to mockrát,"vytrhává mě z rozjímání.
"David je můj kamarád, známe se spoustu let. Setkala jsem se s ním a normálně ho požádala," přiznávám hrdě. Daniel přikyvuje, svírá si mezi prsty dolní ret.
" Jsi úžasná, líbí se mi to. Tak to rozjedeme, zavolej mu, řekni mu scénář, musí si říct cenu. Pak uděláme projekt, nafotíme jeho, boty a přesně scénu po scéně."
"Dobře, bude to super!" Jsem nadšená a šťastná, mám chuť ho obejmout, obejmout celý svět. 
"Viky, tohle se ti opravdu povedlo," nepřestává mě chválit a já se tetelím blahem.
"Jen by mě zajímalo, jak to, že mi se vším pomáháš? Měl jsi mě jen vyslechnout, kdo pomáhá těm dvou slečnám, Danieli?" Napadlo mě.
"Jsem tvůj poradce, ony mají také každá svého. Svůj projekt se mnou již konzultovaly a já jim přiřadil někoho, kdo jim pomůže. Ty máš mě, protože jsem na tebe zbyl," zubí se na mě.
Tahle odpověď mě sice maličko zklamala, prý zbyl, ale o to víc se budu snažit, abych ho nezklamala.