Trvá to snad celou věčnost, pořád je tma. Eva se mnou dnes nemluví. Občas slyším, jak si něco šeptá sama pro sebe. Dokonce jí slyším se smát, pak zase pláče a to se opakuje stále dokola. Na mé volání nereaguje. Dnes je naprosto mimo sebe. Zkouším za zdí zachytit alespoň nějaký zvuk zvenčí, který by mi napověděl, zda je den či noc. Ale mé pokusy jsou marné.

     Podařilo se mi na chvíli usnout. Zjišťuji, že se probouzím do své noční můry. Ležím na lavici přikrytá dekou, ale i tak se klepu zimou. Možná je to šokem. Místnost je hnusná šedá cela bez oken sousedící se stejnou, ve které leží schoulená dívka. Leknu se, když spatřím její tvář. Je jako z hororu, její vytřeštěné oči mě špendlí, vůbec nemrká. Mám z ní

     Civíme na sebe snad věčnost. Nemohu se mýlit. Je to ona, vše teď do sebe zapadá. To její záhadné zmizení, to, že nikomu nedala nic vědět.

     "Kdo jsi a odkud mě znáš?" Sotva slyším její hlas, mluví velmi potichu.

     "Jmenuji se Viktorie, pracuji v reklamce místo tebe."

     Mžourám do černočerné tmy. Zřejmě vlivem vypitého alkoholu nemohu zaostřit. Rychle mrkám, ale stále nic nevidím. Chci se alespoň zorientovat po hmatu, ale prostor nerozeznávám, je malý stísněný. Nemohu ani natáhnout nohy. Začínám se rozpomínat. Samým zděšením si prudce sedám, hlavou narážím do něčeho tvrdého. Znovu hmatám rukama kolem sebe. Je to plech

     Stojím před sálem, kde se koná večírek. Venku je natažený červený koberec, před dveřmi stojí dva ustrojení, vyhlazení vrátný. Kolem je spousta zaparkovaných luxusních aut. Daniel má říct pár uvítacích slov novinářům, kteří se zde pomalu hromadí. Srdce mi buší tak, že mám strach, aby ho nikdo neslyšel. Žaludek mám v křeči. Uměle se usmívám na vrátné,